Jméno mysu - Canaveral - je španělského původu (doslovně "rákos obecný") a poprvé se objevuje na mapách v roce 1564; prozkoumán byl v roce 1513. V padesátých letech minulého století se zde začal budovat hlavní americký kosmodrom, z něhož startovali mj. první lidé k Měsíci.
Nutnost vybudování nové raketové střelnice byla zřejmá už v roce 1946, kdy doposud používaná střelnice White Sands Proving Ground v Novém Mexiku nepostačovala pro pokusy s německou raketou V-2 a s dalšími odvozenými typy. Střelecký sektor základny sahal jen do vzdálenosti 135 mil (necelých 220 km) a byl omezen zejména na jihu, kde je hranice USA s Mexikem. Dalším negativem byla blízkost obydlených oblastí. Hledání nové střelnice urychlily také dva incidenty z května 1947. Při prvním z nich (15. května) raketa V-2 (číslo 26) po výstupu do výšky přes 135 km explodovala a její trosky dopadly na zem východně od dopadové oblasti na okraji města Alamagordo v Novém Mexiku. Při druhém (30. května) se na aktivním úseku letu raketa Hermes B-1 odchýlila od stanoveného kurzu (4 s po startu byla ztracena možnost dálkového řízení) a raketa letící přímo na El Paso v Texasu po výstupu do 79,3 km dopadla na území sousedního Mexika (raketa dopadla na hřbitov Tepeyac 8,5 km jižně od města Juarez). Raketa vyhloubila kráter o průměru asi 16 metrů a hluboký asi 9 metrů. Nikdo z místních obyvatel sice nebyl zraněn, ale incident vyvolal silnou diplomatickou roztržku.
Podvýbor Guided Missiles Committee přitom už 9. července 1946 doporučil vyhledat novou lokalitu pro zkoušky amerických raket dlouhého doletu.
Poté bylo zahájeno hledání nového místa pro výstavbu nové střelnice, která by umožňovala zkoušet i mezikontinentální raketové střely. V úvahu připadala tři místa. První bylo na severním pobřeží státu Washington se střeleckým sektorem směřujícím na severozápad. Druhé bylo v kalifornském El Cenro se střeleckým sektorem na západ až jihozápad, podél mexického pobřeží. A třetím byla oblast základny na Banánové řece se střeleckým sektorem přes Cape Canaveral nad Atlantický oceán. Americká vláda zde vlastnila nějaké pozemky již od doby druhé světové války, kdy zde zřídila stanici pobřežní hlídky.
V srpnu 1947 Committee on the Long Range Proving Ground oznámil své rozhodnutí a doporučil zřídit novou střelnici v Kalifornii s tím, že Florida byla jako záložní varianta. Základna ve Washingtonu byla odmítnuta zejména kvůli dopravě a špatnému počasí. Přípravné práce k vybudování základny v Kalifornii se rozběhly v roce 1948, ale mexický prezident Aleman odmítl vydat souhlas s přelety raket přes oblast Baja. Američané tedy věnovali pozornost floridské základně a poté, co Britové vyslovili souhlas s přelety nad Bahamskými ostrovy a byli ochotni pronajmout pozemky na výstavbu sledovací stanice, byly zahájeny další aktivity k vybudování střelnice právě zde.
Po dlouhých jednáních bylo vybráno území nedaleko města Titusville - Cape Canaveral. Návrh příslušného zákona pak podepsal prezident Truman 11. května 1949. Na základě tohoto zákona tak byla u Banánové řeky na základech letecké základny (převedené 1. září 1948 od námořnictva k letectvu) zřízena Long Range Proving Grounds pro testování raketových střel. Současně probíhala jednání s britskou vládou o možnosti zřízení sledovací stanice na Bahamských ostrovech; dohoda byla podepsána 21. července 1950 a stanice byla v provozu od 20. června 1951 (provoz na ní byl ukončen k 30. června 1987). Střelecký sektor základny totiž míří jihovýchodním směrem a sledovací stanice na Bahamských ostrovech (vzdálená necelých 400 km od Cape Canaveral) má možnost sledovat startující rakety v prvních fázích letu. Postupně byly vybudovány sledovací stanice i na dalších ostrovech v Atlantiku. Pro ilustraci: v lednu 1960 bylo k dispozici 13 sledovacích stanic a tři námořní lodě, které operovaly v Atlantiku a let raket tak mohl být nepřetržitě sledován až do oblasti jižní Afriky. Od září 1963 byla oblast sledování prodloužena až k ostrovu Mahé v Indickém oceánu.
Přestože je Cape Canaveral poměrně daleko od hustě osídlených oblastí, je zde velmi dobrá dopravní obslužnost. Nedaleko vede dálnice, je možné napojení na železnici a je možné i vybudování přístavu. Navíc ve střeleckém sektoru mířícím nad Atlantik nejsou větší ostrovy a problémem nejsou ani trasy námořních linek. A jak už bylo zmíněno, řada ostrovů v Atlantiku poskytuje vhodné místo pro vybudování optických a radarových sledovacích stanic.
V květnu 1950 přišli na Cape Canaveral první dělníci. Práce zahájili 9. května a prvními úkony bylo vybudování přístupových cest a odpalovacích ramp, které nesly označení 1, 2, 3 a 4. Přestože ještě nebyla vybudovaná veškerá infrastruktura základny, už 24. července 1950 byla z nové střelnice vypuštěna první raketa - Bumper 8. Jednalo se o raketu typu Bumper-WAC, jejíž první stupeň vycházel z německé V-2 a druhý stupeň tvořila raketa Wac Corporal. Při tomto startu byla dosažena maximální výška 24 km, ale plánováno bylo přes 300 km.
Zpočátku byly kanceláře a některé laboratoře umístěny do stávajících budov. Oblast byla před příchodem řídce osídlena a místní obyvatelé byli vysídleni (někteří z nich až po vleklých soudních sporech). Před dokončením nových hangárů byly rakety připravovány na Long Range Proving Grounds (od 1. srpna 1950 přejmenované na Patrick Air Force Base) a pak byly odvezeny k odpálení na Cape Canaveral. Přestože výstavba střelnice byla společnou věcí všech složek americké armády, převzalo letectvo nad operacemi na Cape Canaveral veškerou kontrolu.
Hlavní americký kosmodrom má v současné době dvě části - jižní část je tvořena základnou vojenského letectva Cape Canaveral Air Force Station na mysu Canaveral, severní tvoří Kennedyho kosmické středisko, ležícím na ostrově Merritt a provozované organizací NASA. Původně NASA pro své potřeby využíval technologie vojenské základny na Cape Canaveral. Například hangár S, postavený již v roce 1950 používal pro pilotované programy Mercury a Gemini a později pro nepilotované vesmírné programy.
Největší rozvoj severní části se ale odehrával po 1. září 1961, kdy NASA koupil první pozemky na ostrově Merritt a zahájil výstavbu centra určeného pro americký měsíční program. Předtím (24. srpna) NASA oznámil, že hodlá rozšířit Cape Canaveral o zařízení, která budou sloužit pro pilotované lety na Měsíc s tím, že středisko bude postaveno na sever a západ od vojenské základny Cape Canaveral Air Force Station. Kosmické středisko se poté budovalo na ploše 80.000 akrů (přes 32 km2). A již 7. března 1962 bylo otevřeno Launch Operations Center, které se stalo základem budoucího střediska NASA. Do té doby využíval ředitel střediska NASA budovu E&L (Engineering & Laboratory) postavenou v roce 1950 pro ministerstvo obrany na Cape Canaveral Air Force Station (CCAFS). (Poznámka: v budově se nyní nachází zákaznické servisní středisko pro celý kosmodrom.) V listopadu 1963 pak prezident Lyndon Johnson schválil název nového střediska NASA jako John F. Kennedy Space Center (KSC) a Cape Canaveral byl přejmenován na Cape Kennedy. Mimo oficiální dokumenty ale stále přetrvávalo označení Cape Canaveral a ani v dnešní době tomu není jinak - v posledních letech oblast připadající CCAFS i KSC bývá i v oficiálních materiálech označována společným Cape Canaveral; v roce 1972 bylo vráceno zpět i jméno mysu (Cape Kennedy narážel obecně na silný odpor). Společný název odráží také rostoucí spolupráci KSC a 45. Space Wings, spravující CCAFS, při činnostech na kosmodromu.
Začátek šedesátých let se v KSC nesl ve znamení horečné stavební činnosti. Byly vybudovány odpalovací rampy - LC39A a LC39B - používané v programu Apollo (později přebudované pro starty raketoplánů), montážní budova VAB (Vertical Assembly Building; svého času největší budova světa) pro kompletaci raket řady Saturn (a později raketoplánů) a vyrostla také nová centrála NASA, která byla oficiálně otevřená 26. května 1965, a která soustřeďuje všechny správní činnosti civilní části kosmodromu, včetně úřadu ředitele. V únoru 1964 byla ještě zahájena výstavba CIF (Central Instrument Facility), jež zahrnuje kanceláře, laboratoře a zkušební stanice. Poslední velkou stavbou na ostrově Merritt, který je mimochodem přírodní rezervací, byla přistávací dráha dlouhá 5200 metrů pro raketoplán.
Na závěr ještě něco o "pracovních úrazech" na kosmodromu. Přestože byla základna budována a provozována od roku 1950, došlo k prvnímu smrtelnému zranění "až" 9. července 1958, kdy Fred D. Adams spadl z montážní věže rakety Atlas a následkům zranění podlehl. Odhaduje se, že v souvislosti s provozní činností na Cape Canaveral zahynulo za šedesát let kolem 20 lidí, což je vzhledem k povaze prováděných činností velmi malé číslo (pro srovnání: při jediné explozi rakety na kosmodromu Bajkonur zahynulo na 200 lidí). Těch dvacet obětí je méně, než kolik za stejnou dobu zahynulo při dopravních nehodách v oblasti základny.
HLAVNÍ PRAMENY:
[1] P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladé fronta, Praha 1982
[2] B. Růžička, L. Popelínský: Rakety a kosmodromy, Naše vojsko, Praha 1986
[3] http://www.spaceflightnews.net/staticpages/index.php?page=cape-canaveral-hist[4] http://www.spaceline.org/capehistory.html[5] různé články na stránkách Kennedy Space Center - http://www.nasa.gov/centers/kennedy/
-----
Příště: Co bude dál s NASA?; plánované zveřejnění: 2.8.2011.
