Zprávy? Ne, jen dobře zahrané divadlo...

  Většinou televizní zprávy nesleduji. Včera jsem ale udělala výjimku. Bohužel.

Po delší době jsem včera sledovala večerní „zprávy" na Nově. Koncepce sledu událostí je stále stejná. Aféra, smrt, aféra, smrt, smrt, veselá zvířátka. Bulvární podání zpráv mě tedy nepřekvapuje.

Včera mnou ale hnulo něco jiného. Byla to informace o smrti osmi lidí u Panenského Týnce. Tedy především prezentace této tragédie, jak ji naservírovala Nova.

Nejprve snaha kameramanů dostat se co nejblíže k obětem tak, aby poskytli co nejdetailnější záběry jejich těl. Patrně proto, aby si je mohli především pozůstalí dobře prohlédnout. Asi aby pak měli neustále před očima jejich smutný konec. Následoval rozhovor s jednou z pozůstalých. Záběry na uplakaný obličej. Tak, správně. Dát do toho co nejvíc emocí. To je ono. A na závěr nám předvedli, jací jsou reportéři citliví lidé. Pokleknutí na místě nehody, vyzvání diváků k uctění památky obětí a scéna vygradovala zapálením svíčky redaktorem. Tomuto představení chyběly už jen fanfáry, potlesk a uznání obecenstva za skvělý herecký výkon a pochvala od vedení za to, jak mu to určitě všichni u obrazovek „sežrali". Toto byla ta správná masáž citů všech diváků!

Nevím, zda konkrétně tento „novinář" vystudoval žurnalistiku. Faktem je, že dle mého mínění by talentovky na kteroukoliv hereckou školu zvládnul bravurně.

Ulovit senzaci v podobě neštěstí jiných, místo citlivé informace dodat senzaci s co nejpodrobnějším záběrem a hlavně jít za svým úspěchem třeba přes mrtvoly. Tomu říkám vrchol hnusu, nevkusu, nelidskosti a hyenismu. A vše je to jen v lidech a v jejich chtivosti. A o tom, co jsou někteří ochotni podstoupit a kam jsou ochotni klesnout pro pár minut slávy.