„Jé, ty máš dvě svítící. Vyměň mi jedno. Dám ti za to tři svoje." „Jenom tři? To se jdi vycpat. Jestli ho chceš, tak mi jich dáš deset." „Deset? To je moc. Dám ti jich pět." „Deset a ani o jedno míň. A navíc o něj má zájem i Andula. Jestli nedáš ty, dá Andula." „No tak jo. Tady to máš." A obchod byl uzavřen.
www.hracky-tis.cz
Vzpomínáte? Takhle přece někteří z nás uzavírali obchod s céčkama. Také jsem této mánii propadla. Zboží to bylo nedostatkové a tak o to větší radost jsem měla, když jsem nějaký ten kousek získala. Nikdy nezapomenu na to, když mě moje babička vzala na pouť na Hostýn a tam mi za to , že jsem ji dělala doprovod, koupila dva sáčky tohoto „zázraku".
Tenkrát to pro nás bylo opravdu hodnotné platidlo. Říct někomu, že za to či ono od vás dostane céčka, to bylo jako by jste použili kouzelné zaklínadlo. Rozlišovalo se několik typů céček a každé mělo svou cenu. Svítící, průhledné, kulaté, hranaté.... Získat se daly různě. Výměnou, dalo se o ně hrát při „čáře", nebo jste si je mohli koupit v obchodě. Pokud jste tedy měli štěstí, nebo známé.
Já jsem byla naprosto vášnivým sběratelem. Nakonec jsem jich měla tolik, že jsem si z nich udělala hustý závěs do dveří. Mí rodičové museli mít asi velkou radost, když viděli tu hustou řadu špendlíků nabitých do zdi nad „futrem". Když ale zjistili jak jsem ze svého díla nadšená, nechali mi špendlíčky i s céčkama, k mé velké radosti, na svém místě.
Je to asi týden, co jsem navštívila jedno zastrčené hračkářství. A co myslíte, že jsem tam objevila? Správně. CÉČKA. Musím se přiznat. Byla jsem z nich nadšená úplně stejně jako tenkrát a na malý okamžik se ve mně objevila opět ona stará sběratelská vášeň. Neodolala jsem a jeden sáček tohoto zapomenutého zázraku jsem si odnášela domů se stejnou radostí a pýchou, jako kdysi.
