Končím. Teď už to vím jistě. Rozhodla jsem se a tentokrát to dodržím.
Jednoduše nepodepíšu smlouvu na další období. V hlavě se mi to znovu všechno odehrává.
„Jo, zítra si to přijďte vyzkoušet. Jenom si vemte nějakou zástěru. Uvidíme jak vám to pude."
Byla jsem šťastná. Po více jak půl roce hledání práce se našel někdo, komu nevadí že mám malé děti a téměř žádnou praxi. Představu o zaměstnání jsem tedy měla naprosto jinou, ale čekat dalších šest měsíců, až mi někdo dá šanci jako asistentce a uvidí, že jsem dobrá, že něco umím, to budu raději prodávat housky. Na pracák jít nechci.
Tak jsem skončila tady. V malém obchůdku s potravinami, který vlastnili manželé Truhlářovi. Z počátku byli fajn. Tvářili se přátelsky. Byli samé „Gábinko sem, Gábinko tam." Když mi pan Truhlář říkal: „Hele, já ti budu tykat. Já to jinak neumím. Sem na to zvyklej." -ani mne nenapadlo protestovat. Byl ve věku mého táty a tykal Radce i Božence. A ty tady byly „ostřílené kozačky".
Byla to dřina. Za celý den mi prošlo rukama neuvěřitelné množství kartonů mléka, kastlů piva, limonád a já nevím čeho všeho. Ruce jsem měla vytahané jak opice. O přestávce jsem si mohla nechat jen zdát. Nekouřila jsem a tak jsem „nepotřebovala kouřovou". Na jídlo nebyl čas a já jsem po krátké době zjistila, že už jsem zase shodila.
Odpoledne se ke mně přes pult naklonila paní Nováková. „Vy jste moc hodná, Gábinko, ale vy nám tady s nima moc dlouho nevydržíte." Hleděla jsem za ní a nechápala jsem, co tím myslela.
„Co děláš pořád u toho umyvadla, Gábinko?"
„Umývám si ruce. Teď jsem donosila zaprášený krabice mlíka a jdu krájet paní Dvořákové salám."
„Zbláznila ses? Tady není na nějaký ráchání čas. Se utři do zástěry a mazej krájet."
No fuj. To přece není možný? Přece nemůžu sahat na potraviny se špinavýma rukama. Tak jsem si pod pult dala alespoň mokrý ručník. Při představě, že mi někdo dává šunku proloženou prachem se mi zvedá žaludek.
Dostala jsem první výplatu.
„Paní Truhlářová, nedala jste mi výplatní lístek."
„Na co by ti byl? My ho nedáváme. Holky to tady pak nechají, povaluje se to tady a já abych to po nich uklízela."
„To není možný. A nemohla bych ho dostávat alespoň já?"
„No tak já ti ho zítra nachystám. Ale jenom pro tentokrát. Dělat se s jedním nebudu."
Ajé, to zase bude den. Truhlářovi zase přijeli do práce po pořádné ranní hádce. To mi zase bude Truhlářová stát celý den za zadkem a bude čekat, jestli neudělám něco špatně, aby se mohla vyřádit. Není nic horšího, než když jsou zaměstnavatelé hádaví manželé a jedním z nich je hysterická ženská.
„Boženko, pojďte se podívat na ten salám. Tady to vypadá jako plíseň."
„Buď ticho, Gábino, nebo tě někdo uslyší! To toho zase Truhlářka objednala kvantum a teď se to kazí. Vem to a běž to vydrhnout do umyvadla. A vem si na to ten kartáč na ruce. Bude jako nová, štanglička. Checht. Lidi sou blbí, nic nepoznají."
„Proboha, přece nebudeme prodávat plesnivej salám? Dyť je to hrozný. Co když se někomu něco stane? To přece nejde!"
„A co chceš? Vyhodit to? Seš na hlavu? Běž říct Truhlářce, že to nebudeš prodávat. Uvidíš, co ti na to řekne."
Truhlářová se mnou vyběhla a sjela mě jako pětiletýho froca. Měla jsem udělat přesně to, co mi řekla Boženka. Humus, humus, humus. Kdyby to viděli z „hygieny", tak jim to tady zavřou.
Celé odpoledne ze mě Truhlářka nespustila oči. Musela jsem zákazníkům přednostně krájet „nový" salám. Nacpala bych jí ho do chřtánu, ať se s ním zadáví.
„Gábinko, máte tu fialovou „áčkovou „kávu?"
„Nemám, paní Nováková. Před chvílí jsem prodala poslední. Ale počkejte chvilku. Já se ještě skočím podívat do skladu."
Šla jsem tam, přestože mi bylo jasné, že žádnou kávu nenajdu. Ale chtěla jsem mít svědomí čisté.
„Tak opravdu už není."
„No to se nedá nic dělat."
V tom se ze dveří vyklonila Truhlářka a na celou prodejnu zahalekala: „Gábinko, proč lžeš lidem?"
Nevěřila jsem vlastním uším. Lidi v krámě na tom byli asi podobně, protože se po nás začali otáčet. Co, po nás. PO MNĚ. Provrtávali mě očima a já si připadala jako prašivej pes.
„Prosím?"
„Ptám se - proč - lžeš - lidem? To kafe přece máme. Sou ho tam tři krabice."
V ruce, kterou schovávala za zády, držela „áčkovou" kávu a podávala ji paní Novákové. Ta se na mě nechápavě dívala.
„Ale já jsem se byla dívat ve skladě a nebyla tam. Opravdu."
Upínala jsem zrak na paní Novákovou, která se otočila a šla k pokladně. Co to mělo, sakra, znamenat? Odešla jsem za Truhlářkou do skladu, přestože na obsloužení čekali další lidé. Byla jsem vzteky bez sebe. Chtělo se mi křičet a brečet zároveň. Já a lhářka? Co si ta husa o sobě vůbec myslí? Měla jsem sto chutí dát ji pěstí.
„Paní Truhlářová, viděla jste, že jsem to kafe hledala. Nebylo tady."
Truhlářka se ke mně pomalu otočila, nasadila svůj úlisný úsměv, přejela mě pohledem a vítězoslavně pronesla: „Ne, tam nebylo. Bylo na předávacím stole. Právě ho dovezli." A odkráčela s pocitem Božské moci do kanceláře. Nezmohla jsem se na slovo. Najednou mi to bylo jasné. To mám za ty dnešní plesnivý salámy.
Nebudu tady. Půjdu pryč. Vola ze sebe nenechám dělat.
Blížil se státní svátek a Truhlářovi se rozhodli, že bude otevřeno.
„Holky a stačí, když tady zůstanete jen jedna. Na svátek nával nebude. Myslím, že by mohla přijít Gábinka. Má to nejblíž."
Tak to teda ne. Těšila jsem se na prodloužený víkend jak děcko na nový saně. No jo, ale na druhou stranu, koruna navíc za svátek by se hodila.
„A jak velký bude příplatek za ten svátek, paní Truhlářová?"
„Příplatek? Jaký příplatek? Já jsem myslela, že jsme tady taková jedna velká rodina. Přece si nebudeme platit svátky?!"
„Vy si asi nic platit nebudete. Vám to patří. Ale já jsem zaměstnanec, kterému náleží příplatek za svátek. A ta MOJE rodina, ta si se mnou chtěla užít volno."
Truhlářka s Truhlářem se na sebe podívali. Nasadili kamennou tvář a pronesli: „Tak to si rači uži volno se svou rodinou."
Užila jsem si to. Bylo to super.
Byly prázdniny a na prodejnu se s velkým předstihem čtrnácti dní ohlásila „hygiena". Tak je to tady, říkala jsem si. Boží mlýny přece jenom melou. Nevím, jestli někomu bylo zle z „upraveného" salámu, nebo jestli se rozhodli vykonat kontrolu sami od sebe. Ale co. Hlavně že dorazí a uvidí to, co já jsem nemohla vidět už pěkně dlouho.
Nastal den D a já jsem čekala co přijde. A přišlo.
„Mařenko!"
„Libuško!"
Hygienička byla známá paní Truhlářové. Zašly do kanceláře, daly si kafíčko, zákuseček, popovídaly si a paní kontrolorka po hodince odcházela spokojená se stavem prodejny o dům dál. Tak na „mlýny" od teď fakt nevěřím.
Začali jsme objednávat „vlašák" na váhu. Byl dobrý a šel výborně na odbyt. A tak si asi Truhlářovi řekli, že na něm vydělají trochu víc peněz.
Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem jednoho dne viděla pana Truhláře, jak do vlašáku krájí a hází staré, oschlé zbytky šunkového salámu a šunky.
„Vy už to nevozíte psům?"
„Neblázni. Teď, když to můžeme dat do vlašáku? Gábi, to je pro ně škoda. Ha, těším se až si to ponese dom ta fena."
„Jaká fena?"
„Přece ta odnaproti."
„Myslíte paní Vysokou?"
„No jo, tu."
Tak jo. Končím. Teď už to vím jistě. Rozhodla jsem se a tentokrát to dodržím. Už tady nechci být za vola.
