V dnešní době je „dobrým" zvykem nadávat na všechno a na všechny. Kritickému rozboru se nevyhnou ani učitelé. Já bych ráda porušila toto pravidlo. Znám totiž učitele, kteří svou profesi berou i jinak, než jen „v osm začnu, ve dvě padla".
To označení v úvodu - začnu...padla - je napsáno velmi nadneseně, protože takhle to samozřejmě není a žádnému kantorovi, byť by si to mohl i sebevíc přát, se taková pracovní doba nemůže nikdy „podařit". Na druhou stranu je ale hodně učitelů, kterým takovým způsobem začíná a končí komunikace s žáky. Já jsem ale slíbila, že budu chválit a to také splním.
Moje dcera má štěstí na svou třídní učitelku. Nejen že se po vyučování věnuje i jiným dětem, než jsou její svěřenci, protože vede několik kroužků, kam mohou kluci a holky docházet zcela zdarma, ale záleží ji i na jejím třídním kolektivu. Není ji jedno, jak se její ovečky chovají jeden k druhému. Chce, aby se navzájem uznávali, respektovali, aby si k sobě našli cestičku i naprosto rozdílní jedinci. Zkrátka není jí lhostejné jaký vztah mají děti mezi sebou. A dokonce pro to i něco dělá a to nejen při vyučování. Vymýšlí různé akce. Mezi nejoblíbenější patří společné nocování ve škole.
Tahle bezva ženská si ukrojí ze svého volna jen proto, aby tento (dnes velmi cenný) artikl, mohla věnovat našim ratolestem. Je to bezva pocit, když víte, že vaše dítě neslouží jen jako zdroj výdělku.
Další učitelka, na kterou jsme měli štěstí na prvním stupni, připravovala dětem nezapomenutelné hodiny. Komenský by se radoval. Vnášela do hodin hru, humor, temperament. Několikrát během školního roku připravila školu naruby. To mělo u dětí velký ohlas. Děti převzaly roli učitelky a učitelka se stala žákyní. Samozřejmostí bylo, že roli přijala se vším, co k ní patřilo. S tykáním a oslovováním - Renato, s vyrušováním v hodinách, vykřikováním a za svoje „zlobení" si ochotně plnila zvláštní úkoly.
Mezi TOP kantory patřil i můj učitel ze základní školy, kterému bych ale ráda věnovala samostatný článek někdy později.
Určitě by se našlo víc učitelů, kteří by si zde zasloužili být zmíněni. Mají s dětmi trpělivost kterou bychom my (vážení, ruku na srdce) neměli. Snášejí mnohdy až neuvěřitelné výlevy našich zlatíček a přesto jsou ochotni se jim věnovat víc, než jim ukládá jejich povinnost. Ono ukočírovat přes dvacet „rozjetých" puberťáků, dá pěkně zabrat. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste měli chuť „pohladit" vašeho drobečka po hlavě a vynásobte to počtem jeho spolužáků. Docela fuška, co? Takže každý kantor, který je ochotný dát dětem víc než jen 45 minut v hodině a ve zdraví přežije on i jeho svěřenci, ba co víc, umí si to vzájemně užít, je u mě kabrňák a rozhodně zaslouží uznání. Uznání nás rodičů. To není tak moc, co myslíte?
