TUZEX - nepřeberné množství věcí. Těch pokladů, co tam člověk vždy našel.
Bony, chcete bony?www.tady.cz
Pokaždé, když jsme přijeli na prázdniny k prarodičům jsme žadonili: „Dědo, že půjdeme do Tuzexu?" „Dnes ne, ale třeba zítra tam můžeme zajít."
Ano, to byla ta správná odpověď, kterou jsme chtěli slyšet. A druhý den jsme netrpělivě sledovali dědečka, kdy sáhne po svém čaganu a řekne, že můžeme vyrazit. V nás dětech se okamžitě začal zvedat adrenalin. Co si asi odneseme domů dnes?
Babička se na dědečka trochu zlobila, že nás bere s sebou.
„Tato! Nemáš je tam tahat."
Ale to už jsme se blížili k vytouženému cíli. Před námi leželo nevídané bohatství. Každý jsme si tu mohl vybrat to své. Nevěděli jsme, kam se dřív podívat. Tolik tam bylo skvostů. Já jsem si jednou domů přinesla krásný dětský šicí stroj na baterky. A dokonce byl i funkční. Ale ze všeho nejraději jsme měli koloběžku. Tu nám jednoho dne přinesl dědeček jako překvapení. Byla krásná, vínově červená a měla brzdičku.
A co si odnášel náš děda? Většinou barevné bužírky, které doma přepral a pak s nimi oplétal demižony. Jindy jízdní kolo, ze kterého udělal úplně jiné, mnohem krásnější. Ani klubkem drátů nepohrdnul. Doma z nich pomocí svářečky udělal obraz. Byl to rybníček s rákosím a kačenkami. Dnes to vidím jako kýč, ale tenkrát se nám to moc líbilo.
Když nás cestou zpět potkávali dědečkovi známí, usmívali se a volali: „Tak co, Kolmane, z Tuzexu? Z Tuzexu?" A dědeček se na oplátku usmál na ně a také zavolal: „No jo. Z Tuzexu." A my jsme pyšně a důležitě kráčeli vedle našeho dědečka a také jsme volali: „Jo, jo. Z Tuzexu."
Co? Že jste takové věci jako jsou dráty a bužírky nikdy v Tuzexu nenašli? Není divu. Ten náš byl totiž výjimečný. Říkalo se tak totiž jedné „kouzelné" skládce za dědinou.
