Začněme třeba 18. stoletím. Nebudu zde uvádět šlechtu, pro kterou byla kniha běžným artiklem, ale zmíním se o „prostém lidu". Tam byla kniha vzácností a proto, když už se v domácnosti objevila, byla čtena všemi rodinnými příslušníky bez ohledu na titul svazku a věk čtenáře. Často také jeden z členů domácnosti předčítal celé rodině, mnohdy i širšímu okolí. Kdy? Samozřejmě až poté, co se vrátili všichni z roboty a obhospodařili svoje skromné domácnosti. Dá se říct, že tyto chvíle u knihy pro lidi znamenali i společenskou událost. A děti zde byly většinou stavěny do role posluchačů. Na to, aby si sami mohly běžně číst, byly knihy buď příliš hodnotným majetkem, nebo na čtení jednoduše nebyl čas. Musely být po ruce rodičům, kterým pomáhaly od útlého věku. A tak každá chvilka, kterou mohly strávit nad knihou, byla vzácností.
Můžeme říct, že četli málo? Myslím, že četli přiměřeně v rámci svých možností a dostupnosti knih.
Udělám velký krok a přesunu se v čase do osmdesátých let. To byla moje školní léta. Knih bylo nepřeberné množství (samozřejmě těch „nezávadných"). Knihou jsme vyplňovali chvíle, kdy pršelo a nedalo se běhat venku, nebo zrovna nebylo nic v televizi (což bylo velmi často). A také se četlo ve škole pod lavicí. Koho by také upoutal výklad o X-tém sjezdu KSČ? Zkrátka četli jsme všichni, kteří jsme knihu viděli zároveň i u našich rodičů.
Četli jsme hodně, nebo málo? Četli jsme přiměřeně v rámci svých možností a toho, co pro nás bylo dostupné. A že jsme prý četli víc, protože nebyly počítače? Ale kdyby byly, tak u nich budeme sedět úplně stejně jako děti dnes.
A jsme u toho. Současnost. Tolik možností ke strávení volného času co se nabízí a jeden aby si z toho vybral. Prší? Co teď? Nabízí se počítač, playstation, nintendo, televize s padesáti programy...... A? Kniha. Co si vyberou? A co byste si vybrali vy, být na jejich místě? Neodpovídejte. Jen se podívejte, co leží vám, nebo vašim kolegům denně na stole. Taky máme přece tolik možností, co si vybrat. A co si většina dospělých vybere - knihu, seriózní tisk, nebo bulvár? Jedete do práce autobusem, nebo tramvají. Co drží v ruce ti co čtou? Vsadila bych se s vámi, že devadesát procent těchto cestujících čtenářů nedrží knihu. A kolik lidí, kteří se posadí pohodlně do křesla nedrží v ruce dálkový ovladač od televize? Mám pokračovat?
Nechci kritizovat. Chci jen říct, že děti (ať už se nám to líbí, nebo ne) jsou obrazem svých rodičů a pouze opakují návyky, které jsme jim ukázali. A pokud doma neuvidí, že číst knihy je normální, stejně jako je normální občas sedět u televize, počítače, jako je normální jít ven, když je krásně, nemůžeme očekávat, že se sami chopí iniciativy a z ničeho nic začnou louskat stránku za stránkou.
A tak si myslím, že dnešní děti čtou úplně stejně jako jsme četli my a jako četli děti třeba právě ve zmiňovaném 18.století. Čtou přiměřeně v rámci svých schopností, možností a toho co jim nabídneme jako vzor pro trávení volných chvil.
