Je 25.3.1942 a z Popradu odjíždí první transport do koncentračního tábora Osvětim. Odváží 1000 mladých židovských žen.
Tohle a mnoho dalšího se dozvíte ze dvou dobových vagónů, které projíždí naší republikou a nabízí svědectví o tragických osudech židů a cikánů na Slovensku v období holokaustu v letech 1939 - 1945.
V prvním vagónu se na vás dívají z fotek ti, kteří se nevrátili. Jejich oči vás pozorují z celé jedné stěny. Přesto je to jen mizivé procento všech zavražděných. Po zbývajících stěnách jsou vylepeny plakáty, které vás seznámí s počátkem holokaustu a provází vás až do jeho konce. Středem vagónu se klikatí kolejnice, na které jsou pověšeny výpovědi těch, kterým se podařilo přežít. I tahle křivá kolejnice má svoji symboliku. Znázorňuje pokřivený osud všech, kterých se deportace dotkla.
Druhý vagón je na první pohled téměř prázdný. Potom si na zemi všimnete malých namalovaných čtverců. Jsou opravdu hodně malé. Jen asi 40x40 centimetrů. To byl prostor pro jednoho člověka při přepravě do lágru. Na zemi malý kýbl s poklopem - provizorní záchod. Do stěny je zabudovaný televizor. Z obrazovky k vám promlouvají ti, kteří přežili. Jejich zpověď je prokládána dokumentárními záběry z koncentráků.
Odcházíte a mlčíte. Není třeba mluvit. Na tohle člověku obyčejná slova nestačí.
Sem bych nahnala všechny ty neonacisty a v ústraní „hajlující" pitomce. Nahnala bych je do tohoto vagónu a každému bych dopřála jeho vlastní prostor vyznačeného čtverce. Nechala bych je tam dva dny stát a dokola bych jim pouštěla tenhle dokument. Třeba by se jim udělalo ze svých aktivit špatně. Malý kýbl v rohu bych jim k tomuto účelu ponechala. Snad by alespoň někteří z nich přišli k rozumu.
