Určitě také znáte ty chvíle, kdy máte v nákupním košíku vše, co chcete nakoupit a zbývá vám jediné. Zaplatit. A jako naschvál jsou u všech pokladen dlouhé fronty.
Čekáte, jste netrpěliví, říkáte si, že pokladní je zbytečně pomalá. Zdá se vám, že ostatní řady se zase pohybují rychleji, než ta vaše. Díváte se na hodinky, ale čas vlastně ani nevnímáte. Proč taky, když dnes nikam nespěcháte.
No jo. A je to tady. Zase se tam vepředu někdo zasekl. Stará bába. Tak copak se jí nezdá. Že je to moc drahý? A co pořád přepočítává? Jen zbytečně zdržuje.
Jenže potom vás napadne, že tu stokorunu asi chtěla mít na víc nákupů. Ne jen na ten dnešní. Rohlíky, máslo, sýr.... A za co bude oběd? A začínáte to vidět jinak. Už ne stará bába, ale chudák paní, která jen mohla přehlédnout správnou cenovku. Co když už se neplete jen ve jménech svých vnoučat, ale i v počtech? Dnes je všechno tak rychlé. Všichni spěchají. A ona je čím dál pomalejší. Horší se zrak, pohyby jsou víc a víc nemotorné. Proto sáhla rychle po tom sýru. Ani se nestačila pořádně podívat na cenu. Snad aby někomu nezavazela. Někomu, kdo bude mladší, bude spěchat a bude si říkat, co to tam ta stará bába tak dlouho prohlíží, proč zdržuje.....
Jenže nakonec ta stará paní má přece jen trochu štěstí. Má štěstí, že si stoupla k pokladně číslo osm. Sedí tam mladé děvče, které není ani trochu protivné, netváří se otráveně a dokonce ani nedělá taková ta gesta, jakože ji celý svět štve, tak jak to známe u většiny pokladních. Trpělivě staré paní ukazuje účtenku a několikrát s ní prochází položku po položce. Je milá, usměvavá, laskavá.......dívka z pokladny číslo osm.
