Moje babička byla hodná a laskavá. Krásný člověk.Každý rok jsem se těšila na prázdniny až nasednu na autobus a rozjedu se do té oázy klidu a pohody.
Stála ve dveřích a vyhlížela.Vítala mě otevřenou náručí a pusou.Sotva jsem překročila práh a ucítila vůni, která je nezaměnitelná a kterou bych si nespletla s ničím na světě, věděla jsem, že nastává čas radovánek, dovádění a sladkého nicnedělání.
Každé ráno se s úsměvem zeptala co budu snídat a já každé ráno odpověděla: „Topinku a čaj“. Věděla to, byl to takový náš rituál. Za celá léta, co jsem babičku navštěvovala jsem nesnídala nic jiného.Zatopila v kamnech, postavila konvici s vodou a na plotnu dala chléb, aby se pozvolna mohl proměnit ve voňavou, křupavou topinku. Na okraj položila plechový hrníček, ve kterém se rozpouštělo sádlo na potření.
Chodívaly jsme na nákupy do nedaleké samoobsluhy. Cestou jsme potkávaly sousedky a známé, které na nás už zdálky volaly: „Tak co, Košová, tak vám přijeli?“ „No jó. Parta hic.“ A potom se chvíli vykládalo o zahradě, vaření, o tom jak jsem zase vyrostla a jak to vlastně všechno letí. A já jsem stála a poslouchala a občas se zapojila do řeči jako dospělá.
Vidím babičku jako by to bylo dnes. Její taneční chůze, zamávání rukou na pozdrav a její zpěvavý „Dobrý den“.
Po nákupu jsme pravidelně navštívily „tetu“ Hudečkovou. Já jsem jí říkala teto odpradávna. Hned jsem utíkala k malému stolečku na kterém nikdy nechyběl můj oblíbený hrníček s podšálkem. Dostala jsem čaj, sušenky, babička kávu a tak jsme společně besedovaly.
Na veliké zahradě, která byla hned za domem, stála malá, zelená chatka ve které jsem si ráda hrála. Byla až na konci, takže jsem měla pocit, že mám svůj vlastní svět. Babička mi přinesla bábovku jen aby se přesvědčila o mé bezpečnosti. Za chatkou byla totiž lávka a pod ní malý potůček a babička se bála, že do něj spadnu a utopím se.
Babička milovala návštěvy. Vždycky se radovala, když někdo přišel a ona mohla přítomné pohostit buchtou, kávou, zkrátka vším co bylo zrovna v domě. Byla nesmírně pohostinná. A každý kdo k ní zavítal se rád vracel.Já jsem si to také užívala, protože nějaká ta sladkost pro mne se u příchozích pokaždé našla.
Večer jsem měla dovoleno shlédnout před spaním film „pro dospělé“. To jsem si sedla do křesla, které bylo vedle postele a nohy jsem si strčila pod peřinu.
Uléhala jsem do vyhřátého pelíšku. Babička celý den v troubě nahřívala cihlu, kterou potom obalila do látky a dávala ji do míst, kde jsem měla záda. Já jsem si ji pak dala k nohám a nádherně se mi usínalo.
„Už jste zralý“ – to říkala vždy, když se blížil čas odjezdu. To bylo proto, že už jsem bývala hodně rozdováděná a „roupama jsem nevěděla co by“.
Nikdy se nemračila, nenadávala, na nic si nestěžovala.Úsměv na rtech ji zdobil od rána do večera. Až do konce života. Vím,že ona je moje sluníčko. A taky vím, že kdykoliv si na ni vzpomenu, usměju se. Je báječné mít svoje soukromé sluníčko.
