Jsem majitelkou jednoho velice vzácného předmětu. Je to malinký noční stoleček. Je tak malý, že se vám vejde do dlaně. A v něm je umístěno velké množství miniaturních zásuvek.
www.nabytek
Když nemůžu spát, vezmu si svůj noční stoleček a pomalu otvírám jednu zásuvku po druhé. Musím si počínat velmi opatrně. Obsah v nich je totiž vzácnější, než všechny poklady světa. Každá zásuvka je malým archivem mých vzpomínek.
Zlehka otvírám první.
Jsem malá, sotva tříletá holčička a sedím babičce na klíně. Ona mě houpe na kolenou a říká mi: „Moje Andrejka, Andrejenka." A mě je moc dobře a spokojeně si u ní vrním jako kotě.
Teď si otevřu třeba tu třetí zprava.
Je krásné počasí, hraji si před domem na písku a vidím přijíždět sanitku. Jede až na konec ulice kde se otáčí a pomalu přijíždí ke mně. Hned je mi to jasné. Volám na všechny kolem: „Jede můj bratříček. Maminka mi veze bratříčka. To jede můj Jiříček." Sanitka zastavuje a z ní vystupuje maminka a drží v ruce malý, bílý uzlíček.
A copak je v téhle? Už vím.
Já a mí dva sourozenci běháme kolem tatínka a překřikujeme se: „Tatí, já chci na koně. Já, já. Vem mě. Tatí." A tatínek se ke mně sklání, bere do náruče a dává si mě na ramena. „No ty už seš teda kvicht. Za chvíli tě neunesu." Ale stejně se mnou běhá a hopsá jako před chvílí s mou mladší sestrou. A já se řehtám a je mi moc fajn.
Tuhle zásuvku také moc ráda otvírám.
Ráno, hned jak se vzbudím, seběhnu schody do kuchyně a honem, šupky hupky, mezi babičku a dědu do postele. „Co, ty už seš vzhůru? No ty seš teda ranní ptáče." Dědeček mě zakrývá svou „kapnou" a babička si s námi ještě chvíli lebedí v posteli. Potom vstane, oblékne se a jde udělat oheň v kamnech. Já si sedám na stoličku vedle ní a dívám se jak zatápí. Vím, že za chvíli se zeptá co chci k snídani a já ji, jako každé ráno, řeknu: „Topinku a čaj."
Ještě zbývá tolik zásuvek, které bych chtěla otevřít, ale už mi padají únavou oči. A já se propadám do neznáma, v dlani svírám svůj noční stoleček a padám a padám....
