Před lety mě náhoda svedla dohromady s dívkou, která ve svých osmi letech po úrazu zcela oslepla. Pomoci ji mohla k alespoň částečnému zraku operace v zahraničí. Minulý režim ji ale tenkrát nedal povolení k vycestování. Člověk by řekl, jak jednoduše šel někomu zmršit život. To ale neplatilo pro ni.
Jako dítě se se svým osudem vypořádala a vyrovnala dobře. Jako by si řekla, že teď teprve všem ukáže s kým mají tu čest.
Její píle a vytrvalost ji zavedly až na pražskou konzervatoř, kde studovala hru na klavír. Ve volných chvílích ji vodil kamarád na výstavy obrazů.
„ No počkej, vždyť jsi říkala, že nic nevidíš."
„ Nevidím. Ale on mi ty obrazy a barvy na nich dovede tak krásně popsat, že si je umím představit. Já si ty barvy totiž pamatuji. Když jsem byla malá, moc ráda jsem kreslila. A to mi pomohlo uchovat si na ně vzpomínku."
Ze začátku mi bylo hloupé se ptát na věci související s jejím postižením. Přece jen jsem si říkala, abych se jí nedotkla třeba nevhodnou otázkou. Ale ona o všem mluvila naprosto bez zábran.
Přála bych vám setkání s ní. Je to člověk z kterého vyzařuje tolik optimismu a energie, až jsem si říkala, kde to v sobě všechno bere. Zářila jako sluníčko. O věcech, se kterými se musí každý den potýkat, mluvila s takovým nadhledem a lehkostí. Těch překážek co musí denně překonávat je na deset lidí moc. A přece si nestěžovala. Říkala, že to bere jak to jde. Při jejích slovech mě napadlo - a já že mám nějaké problémy? Co vlastně neustále řeším? Ne, proti ní žiji naprosto pohodový život. Napadlo mne, že z nás dvou jsem tím nevidomým byla já. Ač s handicapem, viděla svýma očima mnohem víc.
Musím říct, že za těch pár hodin našeho jediného setkání do mě napumpovala neuvěřitelnou sílu, radost a nesmírnou pohodu.
Ta euforie ve mne ještě nějaký čas zůstala. Potom se vše pomalu začalo vracet do starých kolejí. Moje obyčejné, každodenní starosti. Můj normální „obyčejný" život.
A vlastně jsem ráda za život jaký mám. Nevyměnila bych ho za nic na světě. Přestože na něj čas od času „remcám", je můj a mám ho ráda. Ale hlavně v něm vidím. Je přece na co se koukat.
Jen někdy, když nevím kudy kam a zapomenu vidět to krásné kolem sebe, zavřu oči a zavolám:
„Ahoj holka, dnes potřebuju, abys mi řekla, jak je život krásnej."
