Ó, já nezodpovědná. Jak jsem jen mohla nasednout v takovém počasí do auta. Omlouvá mne snad jen to, že jsem se musela od rodičů dopravit zpět domů. Ale i přes to jsem si to měla rozmyslet a jít raději pěšky. Do druhého dne bych to přece nějak zvládla.
www.horydoly.cz
Možná jsem do auta sedla proto, že jsem uvěřila silničářům, kteří ve zprávách asi před třemi týdny říkali, že letos je ta zima „ale opravdu“ nezaskočí. Ušetřili finance za loňský rok, takže v některých krajích dokoupili stroje na posyp a odhrnování sněhu a mají také dostatek posypového materiálu. Dokonce z ušetřených peněz v některých lokalitách opravili i díry na silnicích.
Můžu říct, že za celou cestu jsem nepotkala jediný shrnovací vůz a na silnici jsem nezaznamenala ani zrnko posypu.
Nejen já, ale i ostatní řidiči, jsme se svými vozy lítali od krajnice ke krajnici. Navzájem jsme si zastavovali a nechávali projet toho druhého v protisměru. Vzpomněla jsem si na manželova slova, který v takových situacích ironicky říkává: „Musíš to jet jako rallye Valašská zima. S prstem v nose.“ Kdyby to jelo alespoň trochu, tak si je tam narvu klidně všechny.
To už se dělo ale něco, co jsem neuměla ovlivnit. Vůz si to svérázně mířil do příkopu. Tak a byla jsem tam. No a „tam“ samozřejmě taky.
Kolem projížděla opatrně auta. Najednou jedno zastavilo a vystoupil z něj mladý pár. Nabídli se, že mi pomohou auto vytlačit. Po chvíli se dílo zdařilo a já jsem opět mohla pokračovat v adrenalinové jízdě domů.
Tímto bych chtěla ještě jednou těm dvěma mladým, statečným poděkovat. V takových extrémních podmínkách je pomoc neocenitelná a já jsem jim byla (a jsem) opravdu vděčná.
A taky chci „poděkovat“ silničářům. Kdyby, nedej bože, v neděli zprovoznili silnice, neměla bych možnost (a se mnou stovky dalších řidičů) zažít takové vzrůšo.
