„Dobrý den, nazdar. Tak se posaď. Co máš za problém?" „Pane doktore, nezlobte se, ale mohl byste přestat mému synovi tykat?" Doktor se popuzeně otáčí. „A co vám na tom tykání vadí?!" „To, že syn je dospělý. Bude mu třicet." Omlouvám se, ale tento rozhovor jsem nezažila. Je smyšlený. Přivedla mě na něj debata v rozhlase. Týkala se mentálně postižených lidí.
Bylo to velmi zajímavé téma o světě, který nám „normálním" lidem je velmi vzdálený. Hovořilo tam několik odborníků a prostor byl dán i posluchačům, kteří mohli buď klást své otázky, nebo k tématu dodali něco ze svých vlastních zkušeností. Velmi mne zaujal příspěvek paní, která si posteskla nad tím, že ji vadí tykání lékařů jejímu dospělému synovi.
Všichni máme vžité jisté normy slušného chování. Nenapadlo by nás, abychom začali sami od sebe tykat starším lidem, nadřízeným, lidem nám neznámým. Proč tedy má někdo pocit, že mentálně postižený člověk si tuto slušnost nezaslouží? A nemám na mysli jen lékaře (přestože se nedomnívám, že by to byla běžná praxe všech doktorů), ale kohokoliv, kdo snad má pocit, že právě jeho mentální převaha mu dovoluje tuto slušnost ignorovat.
Mentálně postižený člověk je vyřazen pouze z určitých úkonů. Ano, má jistá omezení. Ale není vyřazen ze společnosti slušných lidí. Není vyřazen ze společnosti jako takové. A jako každému, nejen dospělému člověku v naší společnosti tak i mentálně postiženému se musí dostat úcty, která mu právem náleží. Vykání je jen malým zlomkem všeho. Mějme na paměti, že svým chováním a přístupem nemusíme mnohdy ublížit ani tak postiženému, jako jeho nejbližším.
To, že nestojíme na místě mentálně postiženého není naše právo, nebo výsada. Je to naše štěstí. Je to dar přírody nám. I když i to je otázka. Nemají někteří mentálně postižení lidé mnohdy hodnotnější život, než leckteří z nás?
