Vánoce nás semelou všechny. Bez rozdílu. Přijde na nás jiná, taková nevšední nálada. Na někoho dopadne v podobě radosti a očekávání. Někdo vzpomíná na své blízké. Na ty co už s námi neusednou k prostřenému štědrovečernímu stolu. Děti se těší na dárečky.
Moje dcera jde dnes se svou třídou za dětmi do dětského domova. Vyráběli ve třídě vánoční ozdoby, přívěsky, malovali obrázky. To vše na školní předvánoční jarmark. Mohli se rozhodnout, co udělají se svým výdělkem. Místo výletu, sladkostí, nebo kina se rozhodli, že nakoupí hračky a společně je odnesou dětem, pro které vánoce nejsou máma a táta, ale teta vychovatelka, teta kuchařka, nebo strejda ředitel.
Stydím se, protože mě by tohle nenapadlo.
Jednou jsem měla možnost mluvit s párem mladých lidí. Oba byli na vozíčku. Když jsme se loučili, řekli, že si málokdy povykládají s někým z očí do očí jako se mnou. Nechápala jsem. Vysvětlili mi, že se k nim při rozhovoru málokdo sehne, nebo si dřepne, aby s nimi mohl mluvit na úrovni jejich očí. Většinou každý stojí a oni zaklání hlavu, aby mohli lidem hledět do očí. Tak málo stačí k tomu, abych někoho potěšila? Ohnout záda?
Uvědomuji si, jak často mi chybí pokora a jak by mnohdy stačilo jen „ohnout hřbet“. Ano. I o tom jsou vánoce. O zpytování. A já si uvědomuji, před kolika blízkými lidmi už záda neohnu. Ale jsou tady ještě další.
Takže mám ještě šanci? Snad ano……
