Když jsou vaše děti malé, berete jako naprostou samozřejmost, že se k vám přitulí, že si přijdou pro pohlazení. Objímáte se a s radostí a láskou přijímáte všechny ty ušmudlané pusinky, kterými vás vaše dítě obdarovává. Na chvíli snad uvěříte i tomu, že to takové bude pořád.
Ale děti rostou. Přijde jejich první povinnost - školka. Čas utíká a vy kupujete první, školní aktovku. A potom už jen nevěřícně koukáte, jak to letí. A děti vás dorůstají nejen výškou, ale i rozumem. A tak bych mohla pokračovat dál.
I s naším synem to bylo takové. Nejprve to bylo malé, blonďaté dítě, které se tulilo a nechávalo se houpat na klíně. Čím byl ale starší, tím víc jsem si naprosto vědomě užívala každé chytnutí za ruku, každé přitulení a každé zavrtání se ke mně pod peřinu. Věděla jsem, že jednoho dne tohle všechno skončí a on se bude považovat za velkého na to, aby tohle vše absolvoval a pohlazení bude brát jako největší společenské faux pais.
Přestože s tímhle počítáte a tak trochu se na ten okamžik připravujete, dostane vás to.Přesně si pamatuji na ten okamžik, kdy jsem chtěla syna chytnout za ruku a on pronesl: „Mami, nech toho! Je to trapný.“ No ty brďo! A je to tady! V ten moment si začínáte uvědomovat, že už vedle vás nejde vaše malé dítě, ale že vedle vás kráčí budoucí mladý muž. A taky puberta přestává být pouhým slovem. Začíná nabývat docela konkrétní podoby.
Řekla jsem si, že se musím obrnit pevnými nervy, trpělivostí a snad ještě větší láskou ke svému dítěti, abychom společně zvládli tu dlouhou a náročnou cestu k dospělosti.Snažíme se s manželem brát spoustu věcí s nadhledem. Občas zatínáme zuby, snažíme se nenechat se vykolejit. Pravda, ne vždy se to podaří. Ale chybami se člověk učí. Máme rádi humor a proto se u nás doma často rozléhá smích. Totiž, brát určité věci s humorem (je to velký pomocník), je asi to nejlepší řešení, pokud se člověk v určitých chvílích nechce zbláznit. Také se snažíme mnohem víc chválit. Za cokoliv. Vždy se najde něco, co stojí za to, abychom mohli našeho „puberťáka“ ocenit. I projevená důvěra má v tuto chvíli mnohem větší význam, než bychom si mohli myslet.
Musím říct, že nám to vše náš velký „malý“ oplácí. A někdy, když má jistotu, že ho nikdo z kamarádů neuvidí, se přitulí. Neuhne, když mu rukou zajedu do vlasů. A to potom moje mateřské srdce zaplesá.
Jsme teprve v půlce tohoto velkého, dospívajícího procesu. Ale už teď mohu říct, že cokoliv člověk vloží v tomto náročném období do svého dítěte (lásku, důvěru, toleranci atd.), vrátí se mu. Láska je oplácena láskou, důvěra důvěrou.
A proto si hýčkáme svého „puberťáka“ a snažíme se mu být oporou. Chceme, aby věděl, že přes všechny úlety co jsou a jistě ještě budou, má domov, kde bude v bezpečí a kde na něj bude vždy čekat otevřená náruč.
