Říká se, že samochvála smrdí. Pak se ale také říká, že pochválit se musí každý sám, protože nikdo jiný to za vás neudělá. Tak já se, pokud dovolíte, budu dnes tak trochu plácat po svém vlastním rameni.
www.ceskatelevize.cz
Před nedávnem jsme chtěli s mým mužem naše děti v rámci pololetního vysvědčení ocenit za jejich půlroční snahu a tak jsme jim nabídli několik variant odměn. Od návštěvy „mekáče" (kam normálně odmítáme s manželem chodit, ale naše děti po tom touží, protože tam chodí VŠICHNI a tak to používáme jen jako formu odměny), až po nákup hadříků, což oceňuje nejen dcera, ale dokonce i syn. Byli jsme si téměř jisti, že návštěva rychlého občerstvení, kde si děti dají mleté maso v housce za cenu svíčkové, to jistí. A proto jsme byli velmi překvapeni, když děti všechna námi nabízená lákadla odmítly a jako půlroční bonus si oba svorně vybrali nákup knihy. Kniha pro ně není v žádném případě nějaká vzácnost. Oba dva jsou totiž (stejně jako my) velcí čtenáři a kniha je pro ně součástí života stejně jako jídlo a spánek a proto nesmí nikdy chybět jako dárek při narozeninách, nebo vánocích.
A tady nastává mé neskromné plácání po rameni. Tedy po rameni mém a mého manžela. Tak jak člověk občas tápe a říká si jestli to co dělá, dělá dobře, tak tady nastala konkrétní odezva a v ten moment jsme si říkali, že to s tou výchovou, alespoň v tomhle směru, děláme dobře. Že alespoň jedna z věcí, které se snažíme dětem předat, našla svůj cíl. A to je ohromně motivující a vnáší vám to do života ohromný kus optimismu. Musím říct, že nejvíce odměněni jsme v ten den byli my dva s manželem.
