Jako dítě si tím prošel asi každý. Rodiči zadaná domácí práce se nám příliš nelíbila, ale nedalo se nic dělat a museli jsme daný úkol splnit. Ať už to bylo mytí nádobí, utírání prachu, luxování, nebo cokoliv jiného.
Už nejmenší děti učíme úklidu nejprve formou hry, později dostávají své první, pravidelné úkony, kterými se zapojují do chodu domácnosti.
Samozřejmě to nemusí být pravidlo, protože každá rodina má jiné tradice, jiné hodnoty. Pro někoho může být zapojení dětí do domácích prací nepřijatelné. A je skutečně každého věc, jak se k dané věci staví. Jiné povinnosti bude mít také určitě dítě žijící na vesnici, kde se rodina stará o hospodářství a jiné, dítě v dvoupokojovém bytě.
Je tu ale i další představa rodičů (pro mne nepřijatelná), že dítě by mělo být „zaúkolováno" co nejvíc. Důvodů může být několik. Čím více toho má doma na starosti, tím méně má čas na lumpárny, nebo jen obyčejná lenost a snaha přenést co nejvíce práce na ostatní, v tomto případě na své děti.
Při této příležitosti si vzpomínám na svou kamarádku, která se snad od osmi let starala o celou domácnost. Úklid, praní, žehlení. Co mi tenkrát přišlo hodně divné, bylo stlaní postelí v ložnici rodičům. Později, když byla starší, stačila i uvařit. Ven se nedostala jak byl den dlouhý (jen víkend byl volnější) o učení a psaní úkolů ani nemluvím. Její školní výsledky tomu odpovídaly. Někdy jsem ji pomáhala v naivní představě, že dvě to zvládneme rychleji a budeme moci jít společně ven. Tenkrát to bylo pro mě jako dítě něco nepředstavitelného. Po pravdě je to pro mě nepředstavitelné i dnes. Ptala jsem se jí, jestli je jejich dcera, nebo otrok. Ona to brala jako standard, jako samozřejmost. Co doma dělala její matka a otec, nevím dodnes.
Jak jsem již uvedla, co je přijatelné pro jednoho, nemusí být přijatelné pro druhého. Každý má na to svůj názor a soudit, nebo kritizovat výchovné metody jiných nikomu nepřísluší. Jen se přimlouvám za to, aby se z dětí nestávaly levné pracovní síly. Na to jsou experti v jiných zemích.
