Jak jsem bořil mýty o Chorvatsku

Chorvatsko. Země, která má moře a která každé léto láká statisíce českých rekreantů. Do letošního léta také země, kterou jsem nikdy nenavštívil. Důvodem byla spousta předsudků, o které jsem ale letos rychle přišel.

Nikdy mě Chorvatsko nelákalo. Měl jsem představu, že všude potkám tisíce Čechů a že pokud pojedu na Mácháč, bude to to samé. Letos však nastal zlom. Během jara, jsme při hledání dovolenkových destinací a prohledávání hotelů, narazili s manželkou na velmi pěkný hotel přímo u moře v oblasti Špadiči, nedaleko Poreče. Po jen krátké chvilce váhání jsme ubytování objednali. Samozřejmě, že se u mne objevily tradiční pochybnosti,, jestli nebude přečechováno, ale brzy jsem to přestal řešit. Pobyt s polopenzí ve velkém hotelu nám začínal 19. července na sedm nocí.

Čeho jsem se nebál, byla cesta. Hodně rád řídím a navíc nejsme blázni, abychom si pobyt dávali od soboty do soboty. Proto i letos jsme se shodli na termínu od středy do středy. V úterý jsem byl ještě v práci a v devět večer jsme vyráželi. Vůbec jsem neměl obavu o plné silnice. Jediné, co mě trochu znervózňovalo, bylo, jak dlouho budou vzhůru děti. Naštěstí tyto obavy se rychle rozptýlily a po půl hodině cesty obě spaly. Cesta probíhala naprosto bez problémů. Okolo půlnoci jsme projížděli Vídní, kde musí být přes den fakt dopravní peklo. Tříproudá silnice je tam svedena jen do jednoho pruhu a na to se připojují další cesty z centra města. Pro nás v tuto dobu byl však průjezd naprosto bez problémů. V úseku dálnice mezi Vídní a Grazem se na silnici chvílemi téměř i bojíme. Je úsek, kdy několik kilometrů ve svém směru a ani proti nepotkáme jediné auto.  

Zastávka na krátký odpočinek nás čeká až po pěti hodinách jízdy. Kousek za Grazem směrem na Maribor. Jsou dvě v noci. Parkoviště je nacpané všemi národnostmi a tak se s prckama krátce projdeme, protáhneme a asi za hodinu a čtvrt pokračujeme dál. Příjemným překvapením je, že děti opět usínají. Už za světla, asi po půl šesté, poprvé tankujeme. Ve Slovinsku nedaleko hlavního města Lublaně. Opět ten čas využíváme k procházce. Nemáme kam spěchat. Nástup je až ve dvě hodiny a my už máme větší část cesty za sebou. Slovinsko projedeme celé po jejich dálnici a v Koperu sjíždíme směr přechod. Zde nás čeká pasová kontrola. Nicméně ta spočívá jen v tom, že celníkovi v budce podáme čtyři pasy, on je potěžká v ruce, aniž by je alespoň otevřel a vrací nám je zpátky. Díky tomu i díky relativně brzké hodině (sedm hodin ráno) ani zde nečekáme. Po krátkém úseku Chorvatskem přijíždíme asi v půl deváté ráno na místo pobytu. Hotel Laguna Materada. Čistý čas jízdy přibližně 8,5 hodiny. Když si uvědomím, že před dvěma měsíci jsme z domova jeli do Dvora Králové nějakých 250 kilometrů skoro šest hodin, tak tohle byla docela sranda.  

Jelikož máme nástup tradičně až na druhou hodinu, prozkoumáme okolí. Už na parkovišti je vidět, že tu žádný nával Čechů nebude. Popravdě, na poměrně velkém parkovišti nenacházím ani jedno auto s českou poznávací značkou. Naopak jsou tu Holanďané, Belgičané, Italové, Rakušané, Dánové, Švýcaři, Slovinci, Němci a dokonce i auto s francouzskou značkou. Všude kolem hotelu je spousta zeleně a i vyžití pro děti. Okolo desáté zkusíme, jestli by nebylo možné, aby nás ubytovali o něco dříve. Vyšli nám celkem vstříc a po dvanácté hodině jsme na pokoji. Pokud jde o celý týden jsem mile překvapen. Jediné, co bych já osobně vyměnil, jsou kamenité pláže a vstupy do vody, za písečné. Sice jsme samozřejmě měli boty, ale písek je prostě písek. I když, alespoň bylo pěkně čisté moře. Měli jsme i štěstí na vlny, které údajně v Chorvatsku vůbec nebývají. Tady ze sedmi dnů se moře pět vlnilo, což byla paráda. Člověk si nepřipadal jako u Balatonu.  

Byli jsme varováni i před cenami. Abych se přiznal, nějak jsme to nezkoumali. Jediné z toho, co jsme si kupovali, tak si pamatuji cenu kopečku zmrzliny. Nějakých sedm kuna, což je hodně podobné cenám u nás. Tuto cenu si jedinou pamatuji, protože děti chodily na zmrzku každý den. Ale jinak jsme ceny nezkoumali, nepřepočítávali a neřešili. Co mě opravdu překvapilo, byl nesmírný klid. Jak v hotelu, tak v jeho okolí. Lidé, jakoby si uvědomili, že jsou na dovolené a naprosto zvolnili. Bylo zajímavé chvilku jen tak pozorovat, jak zvláštně pomalu a klidně se všichni pohybují. I jinde rozeřvaní Poláci nebo Němci, nedělali nikde žádný binec. Pokoje hotelu navíc byly skvěle odhlučněné, takže jste ani neslyšeli, že se někdo pohybuje po chodbách, nebo jde do vedlejšího pokoje. A pokud jde o Čechy, za celý týden jsme zaznamenali v tom velkém hotelu jen jednu rodinu.

Domu jsme opět odjížděli ve středu v noci, takže i zpáteční cesta ten velmi pohodový týden nezkazila. Vždycky jsem byl proti pobytu v Chorvatsku. Bránil jsem se mu zuby nehty. Měl jsem před sebou spoustu zábran, mýtů a předsudků. O příliš českých turistech s paštikama, velké drahotě, špatných službách, špatném chování Chorvatů vůči turistům, nebo o pobřeží bez vln. Všechny se mi za týden podařilo rozehnat a nic z toho jsem nezaznamenal. Možná jsme měli jen štěstí, možná také ne. Už teď jsem si jistý, že se určitě do Chorvatska vrátíme. Nebude to příští rok, kdy už máme jiný cíl a plán, ale v budoucnu je jisté, že letošní naše návštěva Chorvatska byla sice první, nikoli ovšem poslední.