Kam s rodilými mluvčími? Ze škol, nebo do škol?

V dnešních dnech probíhá intenzivní debata o kvalifikaci učitelů, konkrétně o rodilých mluvčích. Na jednu stranu je třeba myslet na to, že vysoká jazyková vybavenost (zejm. v anglickém, ale i jiném jazyce) je v dnešní době nezbytností. Zvládnutí jazyka na vyšší úrovni se dnes bez „rodilých mluvčích“ neobejde. Na druhé straně pomyslných vah je však to, zda zvýhodnit některé cizince jen proto, že se narodili ve správné zemi (bez ohledu na to, zda mají nebo nemají pedagogické vzdělání).

Proč je zde obava, že rodilí mluvčí budou muset opustit školy tak, jak píše MF Dnes a idnes.cz? (http://zpravy.idnes.cz/ze-skol-zmizi-rodili-mluvci-nemaji-kvalifikaci-fle-/domaci.aspx?c=A140223_222432_domaci_brm). Již 29 let platí, že pro vzdělávání musí mít učitel kvalifikaci na úrovni magistra učitelství, nebo si ji musí získat doplňujícím studiem. Od roku 1985 žijeme, pokud to lze říci, ve výjimečném stavu, kdy sice toto pravidlo platí, ale současně mohou učit i učitelé bez kvalifikace. Poslední výjimka byla znovuzavedena v roce 2004 zákonem o pedagogických pracovnících. Ta platila nejdříve na 5 let a později na 10. Výjimka umožňuje nekvalifikovaným pedagogům učit i bez kvalifikace a má je motivovat k zahájení studia. Od 1.1.2015 má v ČR platit podobný stav jako ve většině zemí EU, tedy že např. v první třídě se nemá dětem věnovat vyučený zelinář či kosmetička (nic proti těmto profesím), ale kvalifikovaný učitel (nebo učitel, který se vzděláváním pro povolání trvale připravuje).

Pokud se něco nezmění, pro rodilé mluvčí tak nastanou s koncem výjimky těžší časy. Podle současného zákona, a tedy i po 1.1.2015, mají školy velmi limitované možnosti. Zaprvé, školy mohou rodilé mluvčí vést k uznání kvalifikace a jejich diplomu. To je jednodušší v rámci EU, velmi obtížné např. pro Američany či Kanaďany. Zadruhé, školy mohou vést rodilé mluvčí k dalšímu studiu (což s ohledem na nízkou nabídku programů v cizích jazycích pedagogických i jiných fakult připravujících učitele považuji za výjimečnou možnost). Zatřetí je tu možnost pracovat s rodilými mluvčími na hodinách mimo běžnou výuku jazyka. Tedy např. v rámci zájmových kroužků, které platí rodiče (tam zpravidla kvalifikaci učitel splňovat nemusí). Poslední možností, jak zabezpečit jazykové vzdělávání rodilým mluvčím, je dohlížení na pedagogický proces kvalifikovaným „českým“ učitelem. Má to ale významnou nevýhodu – vynaložil by se dvojnásobek financí než na běžnou hodinu.

Současný právní stav sice nabízí výše zmíněné možnosti, ale ty se nedají nazvat uspokojivými. Paušální výjimka pro „rodilé mluvčí“ by dala jasnou zprávu, že cizinci nemusí být kvalifikovaní, češi musí. Bez výjimky se nám sníží kvalita vzdělávání v jazycích, což přinese nižší konkurenceschopnost každého jednoho žáka a studenta.

V dnešní době již snad není potřeba, aby pozici učitelů cizích jazyků zastávali nekvalifikovaní pedagogové (např. řidiči kamionů či studenti středních škol atd.), ale těm, kteří mají např. bakaláře pedagogiky v USA něco nabídněme. Nabídněme relevantní, nejkratší možnou cestu, aby kvalifikaci získali. Např. 250 hodinový kurz didaktiky a dalších pedagogických dovedností zakončený závěrečnou zkouškou, by mohl být dostačující. Kurz však musí být veden v cizím jazyce, což může bezpochyby zajistit Národní institut dalšího vzdělávání či řada soukromých agentur v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Novela zákona o pedagogických pracovnících v tomto směru nebude složitá. Ostatní nechť se realizují dle možností, které jsou tu již nyní.

Jeden další ústupek sice ještě znepřehlední dnešní stav, ale umožní zachování a zvyšování kvality tam, kde je třeba. Tedy závěrem: Udělejme něco pro naše děti, zajistěme jim kvalitní výuku, nechme rodilé mluvčí ve školách a umožněme jim dále se vzdělávat.