Naše školství, a tedy i naše děti, trpí a není jednoduché najít odpověď, proč tomu tak je. Ne proto, že by na to nebyly studie, těch je víc než by dokázal kdo přečíst, ale proto, že těch věcí je tolik, že se dá těžko postavit jedna před ostatní a říci: „takhle to je.“
Mám velmi rád myšlenku Jana Uhra, učitele, později profesora a knihovníka Tomáše Garrigue Masaryka, odbojáře, jehož v roce 1942 popravili nacisté. Prohlásil jednou: „Osobnost je ve výchově nejdůležitějším činitelem. Nespasí nás nová organizace ani osnovy, třebaže jsou důležité. Osobnost je hlavním problémem školské reformy. Nepodaří-li se nám reformovat něco v tomto směru, nic jsme nereformovali. Soustřeďme proto hlavní pozornost na utváření učitelských osobností.“
Pokud se tento komentář hodil tehdy, tak se hodí i dnes a pasuje jako hrnec na ony partie i na české školství dnešních dnů. Odborníci a politici se předhánějí o to, kdo najde nejlepší recept na porouchané školství. Reformy se zaměřují na všechno a je jich tolik, že i experti neví, kam dříve skočit. Škoda či z pohledu některých jediné štěstí je, že do samotných škol už pronikne jen něco a z toho málo co ovlivní vlastní vzdělávání a má dopad na děti.
Mezi učiteli jsou učitelé konzervativní (ti co učí stále podle osnov z osmdesátých a devadesátých let), učitelé aktivní-reformisté (ti co o každé změně uvažují a snaží se z ní dostat to nejlepší pro svoje hodiny a žáky). Každý z nich se staví k těmto otázkám s promyšlenou strategií, jak si výuku připraví. Každý z nich má své místo ve vzdělávání a školství.
Na nedávné konferenci jsem se dozvěděl, že však existuje i třetí kategorie a to jsou učitelé jež jsou vůči změnám absolutně inertní a více než to. Jsou neteční i vůči tomu, že jsou učitelé. Vlastně svých dvacet jedna (či dvacet dva) odučených hodin týdně berou jako nepříjemnost, která jim týden spíš kazí. Nikdy nezapomenou do posledního využít všechny dny pro své vzdělávání (byť se nevzdělávají), jsou to učitelé samotáři, kteří chtějí využít všech drobných výhod, které učitelská profese stále ještě nabízí, ale nemají rádi děti. Tito „učitelé teroristi“ mají však ještě jednu kardinální vadu – nechtějí ze školství odejít.
Tím se pro české školství stávájí ještě nebezpečnějšími než všichni politici a úředníci světa. To, zda se povede reformovat osobnost učitele, jak si přál profesor Jan Uhr, nedokážu říci. Jistou šanci vidím v nastavení nového kariérního systému, po kterém všichni volají. O tom ale až někdy příště.
