Všechny evropské mocnosti, státy a státečky se hrdinně vymezují proti ruskému obsazení Krymu. Z mého pohledu to však vypadá, že si evropské mocnosti procvičují politiku appeasementu. Historicky se nám to už několikrát nevyplatilo, ale zdá se, že naše evropská rutina nicnedělání a spoléhání se na ostatní převáží asi již zapomenutou historickou zkušenost s tím, jak to vypadá, když se neustále ustupuje agresorům.
Moskevská státní univerzita M. V. Lomonosovahttp://www.freepik.com/
Fakta jsou jasná, byla porušena mezinárodní práva a závazky. Pokud se tak stane, není možné jenom přihlížet. Čeho se bojíme? Bojíme s v zásadě přebytku ruské armády a nedostatku plynu v Evropě. Vojenský vpád do států Evropské unie si Rusko nedovolí, v dnešním rozložení sil se může snažit maximalně o strategii rozebrat okolní státy kus po kusu. Takže toto nebezpečí, byť je dobré být si ho vědom a být na něj připraven, je spíše liché. Otázka plynu může být závažnější a je pro Evropany daleko pochopitelnější a zdá se být mimo rámec sci-fi. Pokud si však připomeneme, že už jednou se to stalo a škodu jsme nepocítili, a to, že se USA velmi aktivně připravuje na import břidlicového plynu do Evropy, i toto nebezpečí je ve srovnání s tím, co může přijít, velmi malé.
Pokud Evropa nemůže nebo nechce představit ekonomická omezení pro Rusko, dejme na stůl omezení diplomatická. Ale taková, která budou bolet. Zaveďme třeba striktní vízovou politiku a zrušme víza všem Rusům žijícím na základě pracovního, turistického či studijního víza v Evropě.
Jaký postoj zaujme Rus, který má koupený dům v Kensingtonu nebo v Karlových Varech? Jak se bude chtít ruským studentům ze Sorbony či Cambridge zpátky na Lomonosovu univerzitu v Moskvě? Nebude, a proto se sami proti politice Kremlu ohradí.
Druhá možnost je čekat, ustupovat a přemýšlet, kdy přátelská návštěva ruských vojsk v Gruzii, na Krymu, třeba v budoucnu v Pobaltí, v Polsku, v Česku, bude dostatečným políčkem do tváře evropských mocností, aby se rozpomněly. Protože to, co se děje, není nic nového.
