Kdo četl nebo sledoval Hru o trůny, případně je zběhlý v historii, zná ten příběh, kdy se lidé handrkují o trůn a přitom se za obzorem chystá něco mnohem, mnohem horšího, přitom poslům nikdo nevěří, ba nemá na ně ani čas.
Současná epidemie ukazuje ten samý příběh v nových kulisách. Politici se předhánějí v opatřeních, používají epidemii pro svoje žabomyší války a krádeže nestoudných rozměrů. Místo aby lid uklidnili a vedli, vyvolávají strach a chaos. Místo aby zvedli kapacitu nemocnic a hygienických stanic, rozdají pár usoplených roušek. Denně freneticky řeší milion detailů, na které je určena státní správa, místo aby strategicky plánovali. Aby se dívali za obzor.
Celou společností se zvedá údiv, chaos a strach. Někteří se bezmocně tulí ke státu, aby pomohl, jiný se hledí postarat o jen sebe, někdo křičí o apokalypse a další se diví, proč to všechno. Hádáme se navzájem místo abychom zvedli hlavy a podívali se na ty, co mají ten chaos a strach na svědomí, na politiky. Ti zatím utužují opatření a zavádějí pokuty, protože lid neposlouchá, což není chyba lidu, ale fatálního nedostatku komunikace a opilosti mocí.
A za obzorem čeká klimatická změna, hory odpadků a mnohem horší epidemie. Je jedno, jestli to všechno způsobil člověk, příroda, paprsky z vesmíru, nebo všechno dohromady, protože poradit si s tím budeme muset my.
Někteří se logicky dívají na mladé, vkládají do nich naději, vidí jejich chuť, sílu. Nemají ještě tolik co ztratit a nebojí se. Ale nemůžeme to nechat jen na nich, nemůžeme zlikvidovat krajinu i společnost a pak říct, že mladí už si s tím nějak poradí. Speciálně u nás, kdy naši prarodiče i rodiče vyrostli v dobách, kdy se měli čeho bát, kdy šlo o krk. My se ten strach naučili od nich a naše děti se ho učí od nás.
Je jedno, kolika slovy mladým popíšeme odvahu a svobodu, když se tak nebudeme chovat. Kolik lidí si bude stěžovat na nefungující televizi nebo výpadky internetu a požadovat nápravu? A kolik na nefungující úřady, nedodržené lhůty a nesmyslné předpisy? Strach, rezignace a pasivita vyjádřená větou “copak nám zase zakážou” je zkrátka jasně vidět a frajerský humor jen obnažuje zoufalství uvnitř.
Má-li se něco změnit, musíme to udělat my všichni a ukázat našim dětem, jak vypadá svoboda, i kdybychom u toho měli mít stažené zadky. Ozvěme se, když něco nefunguje, pokaždé a pravidelně, slušně ale neústupně. Informace získávejme od rodiny, přátel, odborníků a úřadů. Nenechme novináře, aby nám popisovali realitu a aby s politiky mluvili místo nás. Potřebujeme premiéra, který umí odpovědět na každou ptákovinu, nebo umí vést zemi? Technologie nám přinesly hromadu možností, jak komunikovat přímo a rychle.
Politici touží po moci, slávě a penězích. Nehaňme je, když bychom to sami dělat nechtěli a nemohli, využijme je. Nenechme s nimi mluvit jen podnikatele a novináře, pišme jim, mluvme s nimi, chvalme a stěžujme si, od starosty po premiéra. Ať mají svůj kus moci, slávy i peněz, když nám dají prosperitu a budoucnost, když nám dají volnost v kultuře a školství, rovnost v právu a státní správě, bratrství v ekonomice.
Proč se 500 miliard nenašlo už dřív a neinvestovali jsme je třeba do vysokorychlostní železnice, dálnic, nemocnic, škol? Proč je povolání učitele neslučitelné s obživou rodiny? Komu jinému bychom měli lít peníze, než těm, co vzdělávají naše děti, těm, co s nimi jsou často déle, než my sami? Číňanovi za další kousek barevného plastu?
Kdybych měl tu moc, vyhlásil bych generální stávku za budoucnost. Skončila by, až by byl přijat zákon, že kdo národu vezme strach a dá budoucnost, stane se prezidentem země nadosmrti, postavíme mu sochu z lesklého kovu a v každém městě se po něm bude jmenovat ulice.
