Přišel s tím brácha. Jeho synovi bylo pět, mým pět a sedm a prý začněme z nich dělat chlapy. Tedy utrhněme je konečně maminkám od prsů a vyražme s nimi do lůna přírody a vstříc dobrodružství.
Zevrubně jsme vyhodnotili naše zálesácké zkušenosti a volba padla na chatku v kempu.
Vybrali jsme tábořiště u přehrady, kde jsme byli jako mladí s rodiči, a moudře zaplatili prozatím jen za jednu noc. V tábořišti se za tu dobu, co jsme budovali kariéry a rodiny, změnilo jen málo. Zatuchlá chatka, neuvěřitelně studený bazén, příšerně kluzké dno přehrady a všude ovádi. Těch bylo fakt hodně. Kluci však byli spokojení a večer usnuli na jedno mrknutí. Byli jsme nováčci, tak jsme si ani nedali pivo, co kdyby se něco stalo a bylo potřeba řídit, že jo.
Idyla skončila nad ránem, kdy se jeden z kluků pozvracel a já jsem si udělal poznámku, že je možné, že zmrzlina po desáté večer neprospívá dětskému trávení. Člověk se pořád něco učí. Ustoupili jsme do předem připravené pozice u nás doma, lehce upravili jídelníček a podnikli několik výprav po okolí. Po dvou dnech se druhá maminka už velmi důrazně dožadovala fyzické kontroly syna a nekompromisně přijela. Akci jsme ukončili, prohlásili za úspěch a dohodli se, že ji za rok zopakujeme. Někde, kam se naše jinak všude vítané manželky budou dostávat hůře, optimálně pak vůbec.
***
Ve vzduchu visela otázka, kam tedy vyrazit. Tentokrát jsem měl hvězdnou minutu já a navrhl rodnou vesnici našich rodičů, kde jsme i my trávili velké kusy prázdnin. Akce Po stopách otců aneb Bez bab byla na světě. Vlastně je s podivem, že nás to nenapadlo hned. Ubytovna u hřiště na okraji vesnice, s bazénem a příležitostným barem, s možností stanovat, dělat oheň a vlastně cokoliv, v místě, které dobře známe a kluci zatím ne, tedy taková ubytovna se nabízela sama!
Co by to bylo za akci Po stopách otců bez dědy, takže jsme jej napřesrok přibalili a obsadili krásný šestilůžkový pokoj se třemi palandami. Ještě stále nezkušení, tahali jsme z důvodu bezpečnosti naše velká, neohebná těla nahoru, zatímco lehcí a obratní kluci spali dole. Budiž nám ke cti, že později jsme tuto chybu už nikdy nezopakovali. Hlavním cílem prvního ročníku bylo ukázat klukům, že existuje volná zábava, hygiena stačí přiměřená, jídlo občasné a večerka plovoucí. Nebudu však tvrdit, že jsme sebou občas trochu necukli, když jsme zaslechli ženský hlas.
Zvládli jsme to ovšem my i ony. A přitom jsme klukům ukázali krásná místa všech našich dětství, koupaliště stejně zavřené jako tenkrát, jen ještě zarostlejší, stráň, kterou děda kdysi podpálil, dávno už zahojenou, cestu motorákem vonícím naftou, který nikdy nespěchá. Zarostlou skálu, kde jsme v pískovci kdysi zkoušeli hledat zkameněliny, jsme také zdolali, s písní na rtu a špekáčkem v… Dobře, špekáčky a pár dalších věcí jsme přivezli zásobovacím vozem. Nic se nemá přehánět a děda už taky není nejmladší.
Ani pro nás dospělé to nebyl obyčejný výlet. Děti po takových dnech usínaly velice snadno, což by se nám určitě povedlo taky. Pohrdli jsme ovšem tak snadným odpočinkem a místo toho probírali všechno možné. Dlouho jsme spolu nebyli tak dlouho, jako dospělí přesně nikdy.
***
Bylo jasné, že tak úspěšnou a nebojím se napsat, že u dětí oblíbenou akci, musíme zopakovat. Místo a obsazení bylo dané, ale jaký zvolit program? Druhý ročník jsme se rozhodli okořenit malou stopovací hrou. Já jsem spíš na šifry, brácha tíhne k mechanickým úlohám, tak jsme dali hlavy dohromady a připravili trasu a úkoly.
Tak jo, přiznávám, byli jsme ještě zmatení z rodičů, kteří dávají svým dětem tolik rukávků a kol, že se místo koupání jen bezmocně houpají na hladině bazénu, z rodičů, kteří svoje druháčky stále vodí až do školy celých strašidelných třista metrů od domu, z oněch typů, kteří nepustí kluka za deště ven, poněvadž jest asi rozpustný. Takže jak jsme byli dosud lehce vystrašeni, první polovinu trasy jsem s kluky absolvoval já, druhou brácha, děda dělal otce Furase.
Vedly je fáborky, chlapci si bez problémů poradili s hledáním krabiček od sirek a jejich seřazením, našli buzolu, vyluštili křížovky, které jim napověděly kód od zámku na dalším stanovišti, pak řešili hádanky otce Fury, museli se vypořádat s klíčem na plováku v hluboké trubce, aby nakonec našli v písku zahrabaný poklad kousek od místa, ze kterého vyrazili.
Dobrodruzi byli naprosto spokojení a krmili se tisícovkami kilojoulů z převážně sladkého pokladu. My jsme vyrazili na trasu asi posté (dobře, počtvrté, ale i tak je to dost), abychom uklidili zbývající stopy, a zapsali si další poznatek, že co my chystáme dva dny a nachodíme třikrát, oni zmáknou lehce přes hodinku. A regenerují taky o něco rychleji, asi tak o dva řády.
Abychom dojem z akce definitivně potvrdili jako famózní, jako další připomínku našeho mládí jsme nakonec navštívili nedaleké koupaliště. Za pár kaček nejlepší párek na světě, již vzrostlé stromy a především povolení skákat ze všech břehů bazénu z něj dělá nejlepší koupák, co známe a tedy co existuje. A také nám zajistil jmenování nejlepšími tatínky na světě, což je sice velmi vrtkavé a často odnímané označení, přesto si jej nesmírně cením.
***
Jakékoliv ocenění je ovšem závazek a tak nás před třetím ročníkem čekalo velké přemýšlení, co připravit. S tématem přišel bratr, začala se rýsovat akce Muničák. Cílem měl být výsadek v nepřátelském týlu, zjištění, proč se odmlčela vysílačka, záchrana agenta a nakonec dokončení diverzní akce - odpálení muničního skladu.
Do něčeho takového se ovšem kluci nemohli pustit jen tak, takže je čekal výcvik. Dostali vojenská trička, čepice, knížky a absolvovali školení v hodu granátem, orientaci, zdatnosti, zdravovědě a střelbě ze vzduchovky, ta byla samozřejmě nejoblíbenější. Následující den si zamaskovali obličeje, zavázali jsme jim oči a naložili do auta. Pro zmatení jsem je provezl po vesnici a nakonec vysadil pod kopcem s lesíkem a vinohrady. Když jsem vedl tři kluky ve vojenském a se zavázanýma očima, musel jsem ujistit domorodce na poli, že vše je legální. Asi mi uvěřil, policii nezavolal.
Kluky jsem nechal svému osudu. Úspěšně našli rozbitou vysílačku a šli po stopách agenta. Museli vyluštit šifru, zneškodnit granátem past, postupně vynést kód ze zamořené oblasti, sestřelit balónky vzduchovkou, ošetřit a transportovat zraněného do polní nemocnice (děda s babičkou mi zajistili skvělý oděv zdravotní sestry i s rtěnkou), zachránit agenta (opět skvělý děda) a nakonec skutečně odpálit muniční sklad z dýmovnic a světlic. Cestou je kromě horka provázela i vzdálená střelba pro lepší efekt, tu jsme dělali pomocí zábavné pyrotechniky.
Za největší úspěch stále považuji, že nás nezavřeli. Kluci byli vyřízení a měli oči navrch hlavy, opět zcela spokojení. Odměna za úspěšnou akci je při slavnostním nástupu pochopitelně neminula.
***
Letní koupání bylo dávno pryč, blížily se Vánoce a s nimi neodbytná otázka, co vymyslet na další rok. Úspěšný Muničák nastavil laťku dost vysoko, ale nakonec jsme na to kápli. S nápadem přišel zase brácha a tématem měl být Emil Holub v Indii. Našla se totiž bedna s jeho pozůstalostí a v ní mimo jiné krátký film, na kterém cestovatel popisuje, že byl také v Indii a kde je ukryt maharádžův zlatý poklad.
Tentokrát jsme se rozhodli zapojit nejen místní obyvatele, ale i techniku a cestu vlakem. Přípravy jako vždy finišovaly až těsně před odjezdem, auta byla naplněna, nikdo neonemocněl a čtvrtý ročník tak mohl začít.
Věnovat první den přípravě se osvědčilo, takže nebyl důvod to měnit. Kluci se učili střílet z luku, pro velký úspěch jsme si zopakovali i střelbu ze vzduchovky, a k tomu práci s hledačkou kovů. Největší radost ale vyvolaly staré mobily se speciální aplikací (Actionbound), která je následující den měla provést první částí výpravy. Na krátké trase si předem vyzkoušeli, jak je aplikace naviguje a jak se plní úkoly. Byli připraveni.
Druhý den ráno se dozvěděli novinu o pozůstalosti Emila Holuba, shlédli nalezený film (ten pro nás ochotně a skvěle natočil Jirka Sehnal) a vyrazili na poštu, kde na ně na doptání čekal dopis Jindry Vlka s dalšími instrukcemi. Hra začala!
První kód našli opodál a pak procházeli celou vesnicí a plnili úkoly. Kromě pozorování okolí museli také v pokladně zjistit rok založení místního muzea nebo koupit lentilky a použít kód na nich k odhalení dalšího stanoviště. Nakonec se dostali až do místní hospody, kde jim tajemný cizinec předal štůsek rupií, indické noviny a lístky na vlak. Kromě toho zaplatil oběd a kofolu, protože dnes už se rodí děti, u kterých je nutné dohlížet na pitný režim.
V oněch novinách se už psalo o maharádžově pokladu, takže museli spěchat. Naštěstí tam byla také mapka, indický slovniček a hlavně jízdní řád! Shodou okolností stačilo popojet jednu zastávku vlakem, aby se ocitli na předměstí Bombaje, náskok si tedy udrželi.
Čekala je úmorná cesta na vrch mezi poli. Naštěstí potkali Inda, se kterým se jim podařilo usmlouvat koupi luku a hledačky kovů. To smlouvání jim tedy šlo o mnoho hůř, než když nás přesvědčují, že by ještě chtěli být chvíli vzhůru. Padly na to všechny rupie. Prostříleli se pak divokou zvěří až k malé jeskyni, kde za pomoci hledačky našli… Poklad! Zlatou cihlu a nějaké ty sladkosti. Byl čas na fotku a pak už jen bazén a ping pong a nanuka.
Ani čtvrtým rokem jsme nezapomněli na nejlepší koupák na světě, protože kombinace nejlepší děda, nejlepší tátové a nejlepší kluci se k němu ideálně hodí.
***
V lehce depresivní atmosféře zimy 2020/2021 jsme začali zoufale vymýšlet program na výroční pátý ročník naší akce. Nenápadným dotazováním mezi chlapci jsme se dozvěděli, že se očekává něco epesního, strašidelného a aby tam byl poklad. To nás moc neposunulo.
Protože jsem spíš na ty šifry a počítače než na mechanicko-výbušné systémy, navrhl jsem možnost použít malé počítače z našeho kroužku programování (micro:bity). Opět ten nápad vyřkl brácha, tentokrát spadne UFO! Kluci budou muset sesbírat části palubního počítače, aby se mohli spojit s emzáky a pomoct jim k návratu domů. Pokud nám do toho nehodí vidle korona nebo zbytnělý turismus, který ve formě pahýlu cyklostezky už vztahuje svoje pařáty i na nejlepší ubytovnu.
Pěkně jsme si nadělali do hnízda.
Já jsem strávil celé jaro zjišťováním, co všechno z mých nápadů v mikrobitech nejde naprogramovat, a vymýšlením míst, kam mohly spadnout v okolí kusy palubního počítače. Jako bonus jsem musel zabudovat první část mimozemského počítače do plastové krabičky spolu s bateriemi a tak. Už dávno se nestydím za svoji manuální zručnost a tentokrát mi byla i k užitku, protože výsledek rovnou bez dalších úprav vypadal jakoby přestál těžkou nehodu.
Brácha si vzal na starost samotné mimozemšťany a jejich pád, což měla být úvodní scéna. Antikovidový oblek, masky, alobal a nezbytná pyrotechnika. Jestli on bratr nemá nějaké nebezpečné sklony, že mu tam skoro vždycky nějaká výbušninka vyjde. Tento rok jsme neplánovali žádný přípravný den, protože hra byla na několik dní a mělo to být překvapení, tak přišel nápad, že jim to ještě vylepšíme a začátek bude vypadat jako stezka odvahy.
S lehkými obavami jsme se vylodili první červencový svátek na místě. Všude byl klid a osazenstvo obvyklé, takže jsme mohli zahájit jubilejní pátý ročník akce Po stopách otců. Pro roli ufonů se podařilo získat tetu s kamarádkou, čímž se vše dostalo na ještě vyšší úroveň, protože při pádu UFO budeme se syny a nemůžeme tedy být v těch oblecích.
U špekáčků jsme klukům přečetli o tajemné lesní chatě, kde se už pár set let odehrávají nevysvětlené vraždy. Poslední se stala v roce 2006, kdy přišla o život celá pětičlenná rodina. Dokud se nezačalo šeřit, byli chlapci velice orálně odvážní, ovšem cestou k myslivecké chatě, kde hledali stopy po dávných zločinech, už se drželi spíš ve středu cesty a vypadalo to, že by se jim hodily hnědé bezpečnostní trenýrky. Našli dva hroby s kostmi a nakonec i lebku. Dokonce na ně cestou neplánovaně houkl myslivec, takže by se možná ty trenýrky hodily i dědovi, který jim dělal průvodce.
Když vycházeli z nejtemnější části cesty do volnějšího prostoru, trošku by jim odlehlo, kdyby se ovšem neozvala rána, neobjevil dým a po louce neběhali dva mimozemšťani! Evidentně něco hledali, měli světla a tak. Kluci si všimli blikající a pípající krabičky kousek od nich. Sbalili ji a když někdo z dospělých (brácha jim šel naproti) poznamenal, že by bylo dobré zmizet, nedělalo jim problémy poslechnout.
Ráno objevili dopis od agenta, který žádal jejich pomoc. Chce uchránit emzáky před svými kolegy, kteří je chtějí najít, trápit a pitvat. Dokonce byla přiložená fleška s pitvami mimozemšťanů a bylo to dost nehezké. Agent jim bude radit po agentsku, tedy různě šifrovaně, kde jsou jednotlivé části počítače.
Zde nám do hry neplánovaně vstoupilo slepé střevo mého mladšího synka a dožadovalo se také pozornosti a účasti. Promptně jsem syna doprovodil do nemocnice, kde bylo ještě ten den o půl druhé odpoledne nezbedné střevo vyňato a odesláno na histologii a snad nic zásadního neprozradím, když řeknu, že se tím stalo jedinou pitvanou věcí letošní akce. Ve hře tak zůstali jen dva kluci a o to víc měli práce.
První nápověda je zavedla na polozbořený statek, kde našli pokladničku a klíč a vzkaz, že mají hledat zmutovanou přírodu. Ta byla reprezentovaná zejména ananasem. Ukázalo se, že mimozemská technologie nefunguje v pozemských podmínkách optimálně a pípání, kterým je měla hlavní část počítače upozornit na přiblížení k ostatním, bylo poněkud rozpustile nevyzpytatelné. Přesto nakonec slavili úspěch.
Navečer měli sledovat okolí, protože dostanou morseovkou další vzkaz. To se povedlo a agent přes útočící hmyz odeslal emzaci.cz, kde kluci rychle našli stránku a z ní vyluštili pozici pozici, kde hledat druhý den ráno.
Třetí nápověda je zavedla k obálce s mapou a mp3 přehrávačem, na kterém se opakovaly čtyři dvojice názvů. Na mapě je spojili a zjistili, že mají hledat v parku u zastávky vzdálené dvě stanice vlakem. Dostalo mě, jak rychle přišli na řešení, a učinil jsem si poznámku, že na ně nesmím být tak měkký. Když jsme všichni postupně zkoušeli vyhledat, kdy jede vlak, zjistili jsme - po několika ironických poznámkách stran internetové zdatnosti mezi dospělými - že je první den výluky a jezdí autobus. Nakonec to bylo prý ještě o fous zajímavější, než samostatná jízda vlakem, říkali kluci.
Poslední indicie, tentokrát říkanka, je zavedla na hřiště, kde byl na brance přivázaný plyšový medvídek. Sundat jej šlo jen po rozpojení kovového hlavolamu. Když jsme to chystali, museli jsme ho samozřejmě spojit. Já jsem to vzdal rovnou a brácha se s tím pár minut potil, ačkoliv to měl připravené. Kluci to měli asi za čtyři vteřiny a já jsem si tu poznámku o zbytečné měkkosti dvakrát podtrhl. Když medvídka rozpárali s gustem, které mě jako rodiče trochu vyděsilo, zavedl je obrázek k poslední části počítače.
Druhý den je čekal poslední dopis od agenta. Dostali dráty a nápovědu na propojení. Ale na kód museli přijít sami. Konečně jim něco trvalo trochu dýl, i když pořád ne tak dlouho, jako naše příprava. Museli mačkat tlačítka ve správném pořadí, dokud byl tón vyšší a vyšší. Pak se vše rozblikalo a spustila se závěrečná scéna odvysílání vzkazu emzákům, příjmu odpovědi a nakonec kovový hlas začal dokola opakovat THANK YOU, GO MEET US, TIME TWENTY ONE. Asi emzáci z amerického filmu.
Setkání s hodným ufonem, kterého tentokrát už dělal brácha a stálo ho to hodně potu v masce, proběhlo dobře, počítač si vzal a dokonce měl pro kluky dary. Kromě sladkostí i techniku! Ach ti mimozemšťani, asi to chytli od alzáka.
Když se brácha vrátil na základnu v převleku, aby pobavil i ostatní osazenstvo, bylo na klucích vidět, že i když samozřejmě vědí, že je to celé hra, s oddychnutím si počkali až si masku sundal. A tak se to zase povedlo, i když nejmladší nás tentokrát musel jen sledovat na dálku srůstajíc přitom na lůžku.
Asi už uhodnete, kde jsme strávili závěrečný den se dvěma ze tří nejlepších kluků.
***
Teď je pořád ještě červenec a tak je spousta času. Že? Že jo? Nekazte mi to. Nemáme žádný nápad, ani ťuk. Mám jen poznámky: Nebýt moc měkký (dvakrát podtrženo) a žádná zmrzlina po desáté večer (docela vybledlé). To fakt nevím, co z toho vykouzlíme. Ale dokud si kluci budou chtít hrát, my nejspíš nepřestaneme umět kouzlit.
