Můj souboj s kávou: Zkřížení mečů

Poslední kávu jsem měl v neděli ráno. První den nebyl nijak výjimečný. Tedy ne že bych neměl na krásně voňavé, hebké espresso chuť, tu mám i teď, když to píšu, ale cítil jsem se normálně.

Odpoledne možná trochu unavenější, ale jak říkám, byla to neděle, rodina na týden odjela, o nic nešlo.

Druhý den, pracovní, už byl trochu slabší. Smutně na mě koukal prázdný hrnek, nedal jsem si důsledně ani čaj. Hlava se odmítala na cokoliv soustředit, byl jsem ale na něco takového připravený a měl jsem v plánu spíše rutinní činnosti. Odpoledne se dostavila první mírná bolest hlavy. I to jsem ale čekal a rozhodně to nebylo nic k nepřežití.

Večer jsem zalehl brzy, z minulé zkušenosti jsem tušil, co se asi bude dít. A ano, asi ve dvě v noci mě probudila bolest nohou, hlavně lýtek. Dlouho jsem přemýšlel, jak tu nepříjemnou bolest popsat, a nakonec jsem na to přišel. Byl to stejný pocit, jako když se ve stoje předkláníte a snažíte se dotknout země a nejde to. Svaly na nohách se natahují a bolí, až musíte přestat. A přesně taková bolest to byla. Bylo to hodně nepříjemné, nemohl jsem najít žádnou pozici, která by mi zcela ulevila, ale po asi dvou hodinách se mi podařilo zase usnout.

Ráno jsem byl lehce nevyspalý a bez motivace. Den se sunul jako umírající náklaďák do kopce. Neustále jsem cítil jako v pozadí bolest nohou, hlava mě pobolívala a tupě mi v ní tepalo. Přestal jsem si hrát na hrdinu a zkusil ibalgin. Velký efekt to bohužel nemělo, možná se trochu ulevilo hlavě, nohám nikoliv. Nic se mi nechtělo, při pokusu se na něco soustředit jsem měl pocit, že se mozek aktivně brání, jako bych se pokoušel projít gumovou stěnou.

Večer jsem uléhal s lehkými obavami, ale k posteli jsem si položil přítele v tabletě a zalehl. Ve dvě jsem byl zase vzhůru. Bolest byla o dost nepříjemnější a sunula se od lýtek do stehen. I když jsem hned zhltl připravenou růžovou úlevu, kroutil jsem se ve snaze nalézt nějakou úlevu ještě déle, než noc před tím. Zkoušel jsem přemýšlet, proč to sakra bolí zrovna v noci a proč tak neulevitelně, ale nešlo to. Jen únava a bolest. A já.

O následujícím dni nemůžu říct nic, nějak jsem jej přežil. Bolest svalů vždy s pohybem ustoupila do pozadí. Ne, nezmizela, na to byla potvora příliš vytrvalá.

Do postele jsem se těšil, ale tušil jsem, že to ještě neskončilo. Ve dvě jsem byl opět vzhůru a sahal celkem beznadějně po tabletce. Tentokrát mě bolel zadek, přesněji řečeno sedací svaly. Bylo to zatím nejhorší, nedalo se ani zkoušet usnout, bylo to vážně k nevydržení. Trochu pomohla vycházka na záchod a zpět, ale opravdu jen asi na minutu. Už jsem nevěděl, co mám dělat, a skutečně bych uvažoval o kávě, kdybych si doma nějakou nechal. Pak jsem ale našel polohu, ve které jsem byl schopen vždy krátkého spánku, a to v sedě. Bylo to divné, spát opřený v sedě, navíc to moc nešlo. Stále jsem se kácel na jednu nebo na druhou stranu. Tak jsem se obložil peřinami a začal se kácet dopředu. Ale to už mi bylo skoro jedno a nějak jsem to doklepal do rána.

V kanceláři jsem se v polovědomí kroutil na židli, protože každá poloha pro mě byla po chvilce nesnesitelná, bolely mě teď střídavě celé nohy i se zádí.

Takhle to dál nešlo. Uvařil jsem si kávu a nekecám, skoro s odporem ji vypil. Bolesti ustoupily skoro hned. Asi za dvě hodiny jsem si dal ještě jednu, bolesti zmizely a vrátilo se mi jasnější myšlení. Ale tady kofein obehrál sám sebe, protože jsem okamžitě začal přemýšlet o pomstě.

Pochopil jsem, že jen tak stisknout vypínač v mém případě asi nepůjde. Udělal jsem si rychlý průzkum na internetu s vědomím, že internet není suma vědomostí, ale názorů. V češtině toho kupodivu moc nebylo, což je taky důvod, proč jsem se rozhodl sepsat tento článek. I tak to vypadalo, že pro někoho může být odvykání od kofeinu dost dlouhá a bolestivá agónie, podle všeho jsem na tom nebyl ještě nejhůř. Zosnoval jsem plán na pomalý, nenápadný ústup, kofein si určitě ničeho nevšimne a najednou bude pryč. Koneckonců, je to jen molekula, že? Že jo? Určitě.

Protože už jsem opravdu nepotřeboval další probdělou noc, začal jsem s třemi kávami, dvěma dopoledne, ty už jsem měl v sobě, a jednou odpoledne. Za dva dny jsem jednu dopolední udělal jen velmi slabou (moc k pití to nebylo, ale nechtěl jsem nepřítele znovu podcenit) a druhý den ji vynechal. Tak jsem opatrně postupoval asi dva týdny, přes dvě kávy k jedné po obědě.

Pak jsem vypnul vypínač znovu a trochu napjatě čekal, co se stane tentokrát.

Příběh se chýlí ke konci a vypadá to na šťastný konec. Bolesti se znovu neobjevily, jen občas trochu zabolela hlava. Pak se ale kofein vzepjal k poslednímu úderu. Tedy, nemohu to dokázat, ale bolesti zubů a sanice se objevily zničeho nic a hlavně se stěhovaly po mých ústech, jako by se tím bavily. Hele, a tady ještě zkusíme podráždit nerv, tady zase trošku škubneme ve tváři a ještě tady škrábneme po kosti. Nebylo to nesnesitelné, ale objednal jsem se k zubaři. Než však stihla uplynout jeho dovolená a moje dovolená, abychom měli šanci se potkat, odputovala putovní bolest někam, kde doufám už zůstane.

Je to šest týdnů, co jsem přestal s kávou, a vypadá to, že jsem vyhrál. Soustředění a chuť něco dělat se mi vrací po malých krůčcích, které jsou znatelné vlastně až při zpětném ohlédnutí. Ráno se budím vyspaný a večer na mě nejdou mrákoty.

Kávu si jen tak zase nedám. Ne že bych se jí bál, je to jen molekula, ne? Ale bojím se sebe. Jedna káva příležitostně určitě nikomu neškodí, ale já bych do toho zase spadl, vím to, je to příliš jednoduché a příliš po ruce.

Netvrdím, že můj případ je obvyklý. Je možné, že jsem na kofein přecitlivělý a podobná dávka se obvykle takto neprojevuje. Spíš jsem chtěl upozornit na to, že to v žádném případě není zcela neškodná látka a při „vhodném“ použití se z ní stane něco, co vám může kazit život a čeho nemusí být jednoduché se zbavit.

Už je to pár let, co jsem přestal kouřit. Překonat nutkání bylo horší, než u kávy, ale rozhodně to tak nebolelo.