Můj souboj s kávou: Začátek konce

Je to šest týdnů, co jsem přestal pít kafe a vůbec kofein ve všech podobách. Bolelo to, ale zdá se, že jsem vyhrál.

Když jsem si zkoušel vzpomenout, kdy jsem vlastně začal pít kávu, nebyl jsem moc úspěšný. Jistě vím, že ještě na vysoké škole, tedy asi před 25 lety, jsem kofein sál toliko z čaje a kofoly. S kávou jsem podle všeho začal, když jsem nastoupil po škole do práce, pěkně s poctivým turkem. Nevybavuji si, že bych kávu pil pravidelně, ale zato si moc dobře pamatuji na první předávkování. Bylo to určitě na mém prvním pracovním místě, vypil jsem ten den asi osm menších turků - to si pamatuji, protože jsem o tom od té doby několikrát vyprávěl. Pokud jste to zažili, asi tušíte, jak jsem vypadal. Třes, pot, bušení srdce, divný pocit a neschopnost cokoliv dělat. Je to stav, který chcete mít co nejrychleji za sebou.

Celá moje kávová historie je vlastně spjata s prací, přesněji řečeno kanceláří, kuchyňkou a kávovarem. Když jsem pracoval doma, kávu jsem pil sporadicky, zato výlet do kanceláře vždy znamenal pravidelné dojení kávovaru. Kromě několika spíše kratších epizod koketování s mlékem jsem vždy pil kávu bez jakýchkoliv přísad. Chutnala mi a voněla, vůně čerstvého italského espressa je pro mě dodnes moc lákavá.

Tak proč jsem vlastně přestal?

Začalo se mi to vymykat z rukou. Opět nevím přesně, kdy to kolečko začalo, ale je to pár let zpátky. Kvalitní kávovar ve firemní kuchyňce, výborná káva a prakticky ničím neomezené možnosti konzumace, protože pracuji v IT a s pohonem na kávu se v tomto oboru prakticky počítá.

Takže jsem už nějakou dobu měl pěkně zaběhnutou rutinu. Ráno jsem zapnul počítač a ještě před prvním úderem do klávesnice už mi vonělo první espresso. Po deváté hodině jsem vyrazil pro druhé. Čas do oběda jsem zkrátil třetím a čtvrté jsem buď dopil před odchodem na oběd, nebo uvařil těsně po něm. Odpoledne se kadence trochu snížila a obvykle jsem končil pátým, maximálně šestým šálkem. Ty už jsem ale nepil s takovou chutí, spíš mi to z dnešního pohledu připadá jako setrvačnost. Doma jsem pil kávu výjimečně, zejména od té doby, co jsme se zbavili kávovaru na kapsle.

Dobře, to je možná trochu nadstandard, ale proč jsem teda vlastně přestal? Vedlo mě k tomu vícero důvodů.

V první řadě jsem se po kávě strašně potil. Částečně k tomu mám sklony a jakýkoliv teplý nápoj mě, zejména v létě, pěkně rozehřeje. Ale po kávě to bylo úplně neúnosné, občas mi doslova kapalo z prstů do klávesnice. Nechutné. V zimě nebo když jsem si zkoušel pomoci větráním nebo klimatizací jsem měl zase úplně studené ruce a nohy. A zpocené taky, jen o něco míň.

Za druhé jsem se nemohl soustředit. Zatímco první káva mě pěkně nastartovala a po druhé jsem měl pocit olympijského vítěze, pak už to šlo rychle z kopce. Jakoby se se zvyšující dávkou sice zvyšovalo soustředění, ale zároveň rostla nervozita a netrpělivost a bylo těžší se udržet u tématu. Kdyby to byl graf, tak se rostoucí křivka soustředění stává špičatější, až se na ní skoro nedá udržet. Těkal jsem a přeskakoval, měl jsem tendenci topit se v prokrastinaci na internetu, ale nebyl jsem schopen u ničeho vydržet. A zároveň nešlo přestat. Jako krysa v kolečku. Běžel jsem čímdál rychleji, přeskakoval z jednoho do druhého v naději, že... Já ani nevím, co. Jen se nezastavit.

Nakonec jsem se samozřejmě každý den zastavil. Pár hodin po posledním espressu přišla faktura, to je další důvod. Byl jsem otrávený, bez motivace, večer jsem bezduše koukal na televizi a upadal do mrákot. Někdy jsem byl schopen přečíst i stranu či dvě z knihy, než jsem usnul bez usínání, které jsem dřív miloval - ten čas, co máte jen a jen pro sebe.

Samozřejmě, když jsem si dal navečer ještě kávu, vydržel jsem. Ale to jsem nepovažoval ani tehdy za dobrý nápad. Protože i tak, a to je předposlední důvod, jsem se budil jako po nemoci. Bezesná noc, která končila ranním tupým zíráním, zkamenělým tělem a touhou po... voňavém espressu. V poslední době už mozek válcovaný kofeinem a pak zaplavený adenosinem začal občas vyvádět psí kusy a já měl v noci něco, čemu jsem říkal po řepkovsku blikance - zničehonic jsem se několikrát v noci probudil do plné bdělosti, abych následně zase odumřel. Ten spánek ničím nepřipomínal odpočinek.

A je tu poslední důvod, proč jsem se rozhodl s kávou skoncovat. Za obvyklých dní v kanceláři, kdy byl přísun kávy pravidelný, bylo vše v pořádku. Ale víkendy, služební cesty, dovolené a další vytržení z obvyklého koloběhu znamenala logistické a časové problémy. Zkrátka musel jsem plánovat a řešit, kde svoji potřebu kvalitně ukojit. Pokud jste kuřáci nebo jste jimi byli, možná to znáte, to neustálé malé plánování, kdy a kde bude další pauzička, jestli je krabička po ruce (a zapalovač! Není horší situace, než mít cigaretu a nemít ji čím zapálit!), co za seno budou mít v zahraničí a za kolik... Jednoduše řečeno, posledním důvodem je, že nemám rád pocit, že jsem na něčem závislý. A káva mě měla v plné moci.

Tak jo, přestal jsem pít kávu. A co? Přece to není heroin nebo nikotin! To sice není, ale protože jsem už s kávou jednou přestal, věděl jsem, že to nebude jen tak, zadarmo. Skutečnost ale předčila moje představy.