Frontální výzkum

Považujte mě za snílka, ale já věřím, že se každý člověk chová racionálně, a to včetně pitomců. Jsem zvídavý typ, a tak jsem se rozhodl zjistit, jaké že rácio se to skrývá v těch, co se na mě tlačí ve frontách u pokladen.

Výzkum jsem samozřejmě zahájil teoretickým studiem, aby byly jeho výsledky vědecké. Za tímto účelem jsem v knihovně zapůjčil vítěze literární soutěže o knihu, která rozplakala nejvíce svých čtenářů, totiž Pokročilé statistické metody, část druhá. Zanedlouho mi ovšem bylo jasné, že pro opravdu spolehlivý, statisticky průkazný vědecký výzkum není v republice dostatek lidí, takže jsem ustoupil a určil jediného přímého účastníka, a to sebe.

Stanovil jsem několik hypotéz a začal je postupně ověřovat ve vybraných supermarketech, ovšem kromě Alberta, protože tolik volného času jsem nenašel.

První hypotéza zněla, že urychlené zaplnění pásu a blízký kontakt s kolegy ve frontě urychluje odbavení u pokladny. Při několika náhodných nákupech jsem se tedy řídil stejným scénářem. Vytlačil jsem vždy osobu přede mnou tak, aby se pokud možno co nejvíce přiblížila k člověku před sebou a sám se na ni nalepil. Kombinoval jsem různé taktiky s vozíkem, košíkem i prosté nalepení se na záda nicnetušícího spoluvýzkumníka, až jsem viděl póry na jeho krku. Zboží jsem vždy naskládal na pás a rukou jej přitom ještě nahrnul dopředu, aby na něj pokladní dobře viděla. Tajně u toho pořizoval časový záznam a také po očku sledoval pokladní.

Nebudu zastírat, že mě výsledek zklamal, protože jsem na tuto variantu dost sázel. Doba odbavení se nijak nezměnila a pokladní nereagovala rychlejší prací. Jediným výsledkem bylo, že jsem se dostal do několika hádek a do jednoho z obchodů jsem už nesměl.

Dobře. Druhá hypotéza byla, že tak činí ti, co si špatně naplánovali nákup, a tak se pokoušejí vybalancovat konzervy pro psa naskládané do výšky hlavy podložené kelímkem rajčat a špagetami a co nejrychleji to vše umístit na pás. Zkusil jsem tedy těmto nešťastníkům pomáhat. Zboží jsem jim bral a dával do vlastního vozíku, abych jim ho pomohl dovézt k pokladně. Reakce byly obecně o dost divočejší, než u první hypotézy. Dočkal jsem se nadávek, průplesku a dokonce i obvinění z krádeže, což mi přišlo zvlášť zajímavé, protože zboží ještě nebylo zaplacené. Po zralé úvaze jsem testování této hypotézy ukončil před posledním pokusem, který měl proběhnout ráno v první den platnosti letáku.

Zbývala třetí hypotéza. Představa, že by nakonec mohla být platná, skoro rozněžnila moje srdce výzkumníka i člověka. Předpokládala totiž, že lidé se na ostatní ve frontách tlačí kvůli té prosté, základní, venkoncem lidské potřebě kontaktu s bližním. Prostě že jim chybí objetí. Ověřit tuto hypotézu mělo být snadné. Až na jednu výjimku ovšem reagovali respondenti rychle a negativně, například kopancem, jak čtu ve svých poznámkách. Na policii jsem pak marně argumentoval vědou a můj výzkum v podstatě skončil. Ta jediná pozitivní reakce od staršího, ovšem velice dobře pěstěného muže, byla - jak se později ukázalo - vedená trochu jinými úmysly.

Teď nakupuji spíše přes internet, dokud se situace neuklidní a dokud nepřijdu s nějakým dalším nápadem. Nepřestávám věřit, že pravý důvod jednou najdu.