Toto je kopie záznamů z blogu dvanáctiletého kluka. Jeho obvyklý život a obvyklé starosti už definitivně zmizí.
Padesát
Padesát! Nevím, kdy se dostaneme zase k nějaké wifině, aby si to můj asijský přítel přečetl. Jsme na Sicílii. Vypadá to tady jako v Chorvatsku, tam jsme byli někdy v pravěku, asi tak minulý rok. V Chorvatsku ale nebyla sopka, co tady celou dobu vidíme. Naštěstí je tu docela teplo, na noc máme deky. Jdeme třetí den. Pro jídlo vždycky zajde táta a my se někde zašijeme, a i jinak jdeme spíš mimo cesty. Je to hodně divná dovolená a já bych rád domů.
Padesátjedna
Dnes se táta s mámou pohádali. Bylo to hned ráno, ještě jsme leželi. Máma je hodně unavená a myslí si, že táta ani neví, kam jdeme a co tam budeme dělat. Podle mámy jsme měli zůstat doma a počkat na další vakcínu. Táta byl vzteklý, ať si prý máma vzpomene, jak jsme utíkali. Pak máma někam odešla, ale brzo se vrátila. Brečela a táta ji konejšil. Říkal, že už to není daleko.
Aktualitace 14:44: Hanička zase odmítá chodit a táta už ji nemůže nést. Dneska tu nejspíš zůstaneme, nějaká polorozpadlá zastávka nebo co, kousek od cesty. Nikde tu nic není, budeme bez jídla. A to nebyl ani oběd.
Aktualizace 23:12: Míhala se tu nějaká světla a chodili okolo nějací lidé, ale nás si nevšimli. Byli jsme fakt hodně potichu.
Padesátdva
Už nechci nikam jít. Nemáme jídlo, mám žízeň. Hanička pořád bulí. Táta ani máma nemluví.
Padesáttři
Jsme na konci. Je tu moře. Asi je tu krásně, ale to je mi jedno. Žádné očkování tady není, jen město a v něm lidé, kteří mají lesklé I. Hlavně policajti. Zavřeli nás do nějakého baráku, smrdí to tu a teče jen špinavá voda. Dostáváme jídlo i pití, ale nikdo nesmí sem ani ven. Na bráně jsem si všiml přeškrtnutého I a nápisu biohazard. Nejsme tu sami, jsou tu i nějací Slováci, Němci a různí jiní lidé, je tu plno. Spíme na zemi. Nikdo neví, co bude. Ani táta ne. Ani máma ne. Hanička mi usíná v klíně, někdy vzlyká ze sna.
Padesátčtyři
U zásuvek bývají fronty a občas se někdo porve. Dneska jsem to schytal od nějakého kluka, byl o dost větší, ale taky jsem mu jednu ránu dal. A mám nabito. Nuda pokračuje.
Aktualizace 13:32: V noci prý odejdeme, musíme potichu. Moc toho nemůžeme nést, prý někam poplujeme. Zabalím si mobil a nabíječku do sáčků, nic jiného stejně nemám. Většinu věcí mi před dvěma dny někdo ukradl.
Padesátpět
Sedím na nějaké kamenné zídce, jsem celý od soli a písku, ale už jsem uschl. Máma leží stranou a kouká netečně na oblohu. Táta kope do všeho okolo a brečí. Je mi vedro a chvěju se.
Padesátšest
Tady v Africe si nikdo na lesklá I nehraje. Táta říkal, že je tady tolik věcí, na které se dá umřít, že to nemá smysl. Ale nemáme už vůbec nic, všechno zůstalo lidem, co nás vezli tou zatracenou, starou, rozbitou lodí. Dostali jsme nějaké oblečení, je prý stejně z Evropy, charita. K jídlu je ovoce, voda a nějaké divné placky. A zavezou nás někam, kde můžeme zůstat, když se o sebe postaráme.
Padesátsedm
Nechce se mi to psát, ale musím. Na té Sicílii udělali chlapi v noci díru v plotě a utekli jsme tmou k pobřeží. Tam už čekali dva námořníci, rychle nás posadili na takovou podezřelou loď a odrazili jsme. Bylo nás strašně moc, sotva jsme se tam vešli. Pořád přibývali další lidi, museli jsme se tlačit až úplně k okraji, nebylo skoro nic vidět. Vypluli jsme. trvalo to nekonečně dlouho a pak ještě přišla bouřka. Lodí to začalo házet, lidi křičeli, bylo strašně těžké se udržet. Klouzalo to. Pořezal jsem se na ruce. Pak někdo začal hrozně řvát. Prudký náraz a hodilo to s námi na stranu. Do někoho jsem narazil a přepadl dozadu. Zahlédl jsem nějaký letící stín. Hanička zakřičela, ale přes hukot moře ji bylo slyšet jen tlumeně. Pak zakřičela ještě jednou, jako z dálky. Nevěděl jsem, co se děje, ale za chvíli začala křičet máma. A nepřestala, dokud jsme nedorazili ráno ke břehu. To už jenom chraptěla a nebylo poznat, že volá Haničko.
Padesátosm
Já nevím, jak dlouho už jedeme tímhle rozpadajícím se autobusem. Řidič se pořád zubí, ale je jediný. Je nás tu jen pár, já s rodiči, německá rodina a nějaký tichý pán. Táta se pokouší něco dozvědět od Němců, ale ti většinou jen kroutí hlavou a krčí rameny. Menší z jejich kluků se žádostivě dívá na můj ošoupaný mobil. Dopíšu to a nechám ho chvilku zahrát.
Padesátdevět
Bydlíme na okraji vesnice v domě, který prý pomáhali stavět nějací Češi. Táta jen utrousil, že doufá, že už sem nepřijdou. Chodí pomáhat na pole a máma se asi po týdnu nechala od Němky zavést mezi ostatní ženy, pomáhají jim. Elektřina tu je a internet snad ve vedlejší vesnici, ale zatím nevím, co za něj budu muset dát. Elektřina mě vždycky stojí půl dne nošení vody. Poprvé jsem to ani nedal a všechny děti se mi smály. Ale nezlobím se na ně.
Šedesát
Začal jsem chodit do místní školy. Je to spíš takový kroužek, ale místní děti to milují a hrozně je to baví. Hodně se u toho zpívá. Chodí se mnou i ten kluk, co mu občas půjčuju mobil. Jmenuje se Thomas, ostatní mu říkají Tómas, trochu šišlavě. Mně říkají Peťa, píšou to Petya. Líbí se mi to.
Šedesátjedna
Dneska byla u oběda i jablka. Ne ta granátová, ale opravdická, nevím, odkud kde se tady vzaly. Krásně voněly! Přesně tak, jak doma, u babičky. Nechal jsem si semínka a zkusím z nich vypěstovat jabloň. Táta říkal, že to určitě půjde, jen musím hodně zalévat. Máma se malinko usmála a pohladila mě, ale zatím pořád nemluví.
Šedesátdva
Dlouho neozval. Na tomhle mobilu skoro nejde psát. Ze semínek mi vyrostly čtyři jabloně. Pojmenoval jsem je všechny Hanka, Hanka jedna až Hanka čtyři. Zalévám je poctivě, za jak dlouho asi tak můžou mít první jablka? Občas se na ně chodí dívat i ostatní z vesnice. Je super, jak se snaží vyslovit Hanka čtyři, je to sranda pro všechny.
Šedesáttři
Tenhle server bude končit. Zálohu jsem si uložil sem na mobil, třeba to ještě někdy použiju, ale nevím, nejde už totiž nabít a baterky zbývá jen pár procent.
Hankám se daří!
Peťa, pro přátele Petya.
