Hvížďala

„Přátelské setkání nájemníků ve čtvrtek od osmi v sušárně“, bylo přilepeno na vstupních dveřích paneláku jen velmi nedobrovolně se odchlipující kobercovou páskou, což bylo panu Drbohlavovi pocítit na vlastní nehty. „Já už toho chlapa zabiju“, adresoval pan Drbohlav, inženýr architekt na penzi, toho času naštěstí nepřítomnému sousedu panu Hvížďalovi, původci toho řekli bychom poněkud obskurně znějícímu nápisu. „Bydlím tady dvacet let, nikoho tu neznám a nepotřebuju na tom ani ke konci života nic měnit“, artikuloval pan Drbohlav pocity téměř dvousethlavého panelového domu, v němž se každý usilovně pokoušel být trochu doma.

Pan Hvížďala se korektně řečeno vymykal zdejším zaběhnutým pořádkům. Přistěhoval se sotva před rokem, za tu dobu jej ovšem stihl poznat celý téměř dvousethlavý panelový dům. Vlastně jej stihl poznat za mnohem kratší dobu. A nebylo to jen tím, že hned po prvním týdnu dokázal pan Hvížďala dvakrát vytopit své sousedy, když při četbě téhož několikasvazkového ruského románu z vojenského prostředí usnul v napouštějící se vaně. Všeobecnější rozruch totiž způsobil až tím, když na omluvu za zmíněnou nehodu přišpendlil na zdejší nástěnku omluvný dopis spolu s jednou fotografií ze své sbírky. Asi se muselo jednat o fotografii Drtikolovu, neboť její vyvěšení vyvolalo nejednu bouřku v mnohé z domácností. Stejně jako její náhlé zmizení. Je třeba si totiž uvědomit, že pornografie tehdy ještě nebyla zdaleka tak rozšířena jako dnes, zato se již zvolna šířila ztráta uměleckého vkusu, což spolu vlastně ze zpětného pohledu docela souvisí.

Tak tedy ten samý pan Hvížďala, který nechodil jinak než ve slušivém obleku, jenž značně kontrastoval s vytahanými trenýrkami a tílky celého téměř dvousethlavého panelového domu v čele s panem Drbohlavem, si teď dovolil narušit zaběhnuté pořádky návrhem svého pseudo-socializačního programu, jehož a priorní nerealizovatelnost byla panu Drbohlavovi jako pravidelnému návštěvníkovi domovních schůzí a pamětníkovi tří politických režimů zcela zjevná. „Ale já to tomu padouchovi stejně zatrhnu“, odhodlal se pan Drbohlav důsledně dokonat svůj záměr a vydal se po odstranění posledního nápisu (a že jich v domě bylo – pozn. aut.) do sušárny, pravidelného místa pro konání domovních schůzí a jediného místa možných společných setkání (na stavbu kostela při projektování čtvrti inženýři architekti vědomě nepomýšleli – pozn. aut.). Odtud pan Drbohlav postupně vynesl všechny židle a ukryl je ve své garáži. „Tak a je to“, podrbal se pan Drbohlav pochvalně po hlavě a pečlivě uzamkl dveře garáže. A bylo.

...

Pozítří kvečeru, to jest ve čtvrtek před osmou, když se pan Drbohlav vracel z nákupu, spatřil před svým domem tlumenou záři, jež vycházela snad ze všech oken, která byla v každém mezipatře chodby obrácena do ulice. Když vstoupil do domu, všiml si, že za to mohou svíčky, jimiž jsou osázeny všechny schody domu. Několik z nich pan Drbohlav rovnou uhasil, pak jej však napadlo, že se vydá rovnou za viníkem toho bezprecedentního nepořádku, aby jej přinutil k jeho ponížené likvidaci. V bytě pana Hvížďaly ovšem nikoho nebylo. Ani z přilehlých bytů se tentokrát neozýval obligátní ruch domácnosti, který v panelových domech pomáhá udržovat stálý přehled o rodinných poměrech každé z nich. Pan Drbohlav se dal tedy vést řadou svíček, která se zastavila až v sušárně. „Může mi někdo vysvětlit, co se tady děje“, rozeřval se pan Drbohlav na zaplněnou sušárnu, v níž při tlumeném světle na původních židlích sedělo, ba i na neméně původních topeních se namačkáno tísnilo, celé téměř dvousethlavé osazenstvo panelového domu, které na výkřik pana Drbohlava jen k jeho utišení lehce zahučelo. „Á, pan Drbohlav, už na vás čekáme, pojďte dál“, řekl smířlivým hlasem od stolu v čele místnosti pan Hvížďala a odkázal pana Drbohlava na poslední volnou židli, která stála přímo u dveří. „A nezlobte se, vždyť jsme tuto schůzku svolali vlastně tak trochu kvůli vám. Vy jako jediný se totiž stále tak sveřepě bráníte jakéhokoliv kontaktu se svými sousedy. A přitom jsme tady vlastně taková jedna velká rodina,“ usmál se pan Hvížďala směrem k lehce pokyvujícímu davu.

„Sousede“, přistoupil k panu Drbohlavovi jeden z nejblíže sedících sousedů, „máš tuhle zavilost zapotřebí? Vždyť se přece tak důvěrně známe. Všichni víme, že v noci nemůžeš usnout, na záchod pak chodíš tak pětkrát do noci, přičemž ze šetrnosti spláchneš sotva dvakrát, a to ještě vodou, kterou si odčerpáváš z pračky. Za tři léta po smrti své ženy jsi nebyl schopen s nikým kloudně promluvit. Tak co je s tebou, chlape?“ Pan Drbohlav se cítil ponížen a v trapném tichu místnosti ztratil svůj prvotní glanc. „Přiznej si sám, že trpíš“, dodal ještě soused. „Taky si ale uvědom, že tady máš nás, kteří ti mohou pomoci.“ 

„Všichni tady trpíme“, přidala se další sousedka, zjevně manželka či družka předchozího, „nemysli si, že jsi v tom sám. My s mužem se třeba každý den pořádně pohádáme.“

„Ano, přesně tak tomu je,“ plácl po zádech soused svou sousedku. „Nejprve ženu nechám vyřvat. Pak se naštvu a začnu po ní házet talíře. Je to vlastně žůžo. Dva roky mi nedala. Ale což, udělám si to sám, k tomu ji stejně nepotřebuju. Ale jinak se máme v podstatě rádi, že jo?“

„Já na Jiříka nedám dopustit. Když po mě hází ty talíře, cítím z něj tu nezlomnou mužnost, to mne uchvacuje.“

„Víš, ukousali bychom se tady k smrti, kdyby se tu neobjevil Lojza, tedy pan Hvížďala,“ přerušil objektivně poněkud rozjívenou dvojici soused z druhého konce místnosti. „Ten nás naučil dívat se na celou věc jinak. Ukázal nám, že naše životy jako ten můj nebo tvůj jsou vlastně nevyhnutelnou nutností.“

„Myslíš si snad, že zlo a utrpení lze vytrhat z kořenů?“, ozval se opět vrhač talířů. „Ale kdepak, ty naivko, naopak je potřeba přijmout je za své. Co na tom, že moje žena křičí, když ji biju. Jen ať křičí, jen tak se jí zaryje pod kůži to vědomí nevyhnutelné nutnosti. Každý se před něčím a někým musíme sklonit. Jinak zpychneme, jako se to podařilo tobě, a už nikdy se za svých chmur nedostaneme.“

…

Bylo to poprvé, co se pod tíhou vlastního těla sklonil v tomto panelovém domě skutečný oběšenec. Našli ho v sušárně viset mezi rozestavěnými židlemi, ruce měl svázány jen velmi nedobrovolně se odchlipující kobercovou páskou, u sebe měl pouze Drtikolovu fotografii. Celá událost zase rychle zapadla, jako ostatně všechno ji překryl zaběhnutý pořádek panelových domů. V paměti zdejším lidem uvízla snad jen trojice slov na odjíždějícím pohřebním voze: Hvížďala, otec a syn.