Tentokrát to konečně bude černoch! Ne ne, bude to zase Evropan, ale asi Maďar. A nebo ani jedno, ale skoro určitě si dá jméno Petr nebo Pius. A nebo bude nakonec všechno úplně jinak?
Katolická církev se raduje, po týdnech plných intenzivního jednání a napjatého očekávání se dočkala své viditelné hlavy na zemi. S ní se ale určitě radují i sázkové kanceláře, které využily celosvětového dohadování k vypsání sázek na nového papeže a mezi klienty našly nadšenou odezvu. Vsadit jste si mohli na konkrétního kandidáta nebo třeba na jeho nové jméno. My lidé zkrátka rádi soutěžíme a tuto zálibu projevujeme i tam, kde jsou jakékoliv šance na vítězství nejmizivější z nejmizivějších. A není se čemu divit. Z médií dostáváme pravidelnou zásobu více nebo méně ověřených tvrzení a spekulací, které nám dávají jakýsi pocit, že „do toho vidíme“. Ve skutečnosti toho o výsledku volby nového papeže předem víme tak uboze málo, že i předpověď počasí na půl roku dopředu se ve srovnání s tím blíží absolutní jistotě.
Úplně chápu, že během volby papeže jsou všichni novináři jako na trní, protože takové TOP téma přijde jen jednou za několik let. S blížícím se zahájením konkláve ale zároveň stojí před zoufalou skutečností, že není skoro o čem psát. Neexistují volební průzkumy, které by se daly analyzovat, nejsou tu experti, kteří by je mohli zasvětit do současného trendu a nálady mezi voliči, kardinálové sami během volby mlčí způsobem, který nemá jinde obdoby: úplná izolace od okolního světa, vypnuté telefony, nulová komunikace, žádné fotky, žádné úniky zpráv. O čem tady máme do háje psát?
Když už se vyčerpají témata jako „Kde bude bydlet odcházející papež?“, „Jaký bude mít Benedikt XVI. plat?“, „Kolik kardinálů schovává pedofily?“ nebo „Jak vypadá jídelníček během konkláve?“, dá se psát už jen o dohadech, kdo bude tím dalším. Spousta lidí však pořád ještě nepochopila, že to nemá smysl. Samozřejmě, jestliže ve volbě hlavy katolické církve vidíme jen jedny z mnoha voleb, co jich je na světě za jeden rok celá řada, akorát o hodně zajímavější (to kvůli těm všem těm parádám a tajnostem), je tento postoj naprosto pochopitelný. Pořád znova a znova však dostává lidstvo jasný vzkaz, že tyto volby nejsou primárně v rukou nás smrtelníků. Jistě, na ten volební papírek napíše jméno nějaká konkrétní lidská ruka, avšak za ní je potřeba vidět ruku jinou, mocnější a rozumnější než my všichni dohromady. Církev si odjakživa stojí za tím, že tou nejposlednější instancí, kdo tady rozhoduje, je Bůh. Jak jinak by se do jejího čela mohl na úplném počátku dostat nějaký chudý rybář z Galileje? A podívejte: dnes se mu k jeho hrobu chodí poklonit nejmocnější hlavy této planety.
Nejžhavějšími kandidáty byli kardinálové Tukson z Ghany, Ouellet z Kanady, Scola z Itálie nebo třeba Schönborn z Rakouska. Mezi Jihoameričany vedl Scherer, arcibiskup obří diecéze brazilského Sao Paula. Žebříček nejpravděpodobnějších zvolených jmen byl Petr, Pius, Jan Pavel, Jan a Benedikt. A výsledek? Ouha, úplně vedle: kardinál Bergoglio z Argentiny, novým jménem František I. Kdo ho vlastně předtím znal? A stačí se podívat do nedávné minulosti, abychom našli úplně stejný scénář. Kdo v roce 1978 očekával, že Petrovým nástupcem bude „no-name“ kardinál Wojtyla někde z Krakova?
Zdá se mi tedy, že letošní volba nového papeže je pro nás jen dalším jasným znamením toho, že původ a záruka existence a působení církev není z tohoto světa, že nad každým z jejích kroků a rozhodnutí, ale i klopýtnutí a pádů stojí někdo, kdo ví víc a kdo sám slíbil, že „ani mocnosti pekelné ji nepřemohou“. Na to je ale potřeba otevřít si i něco jiného než jen noviny.
