Styděl bych se, kdybych byl Charlie Hebdo, i když naprosto odsuzuji zavraždění jeho zaměstnanců. Ale ne, nepovažuji je za mučedníky svobody slova.
Většina sdělovacích prostředků má v souvislosti s pařížským útokem plnou pusu svobody slova, protože to, co se událo, je údajeně brutálním útokem proti ní. Proti "posvátnému právu", o kterém všichni mluví, které však nejsme schopni popsat lépe než "nejvyšší hodnotu, kterou nemůže omezit žádné náboženské přesvědčení," jak uvedl satirický časopis Mongolia. Jde o brutální útok, ano, ale ne na svobodu slova.
Chtěl bych na titulní stránce Charlie Hebdo vidět matky těchto křiklounů a jsem si jistý, že jejich pojetí svobody slova by se od základů změnilo. Není třeba mít zrovna doktorát z filozofie, aby člověk viděl, že to, co tento týdeník dělá, je přímý útok na osoby/náboženství/skupiny lidí, a ne uplatňování svobody slova. Stačí malý experiment - představ si na titulní straně vlastní matku.
Zaměňujeme svobodu slova s "podle mě je tvá matka k*rva a je to ohromná sranda, ale neber to zle, jen se chci trochu pobavit”.
Morální (pod)úroveň tohoto plátku neospravedlňuje skutek spáchaný dvěma džihádisty, stejně tak jejich útok nijak neospravedlňuje ty sračky, co publikuje Charlie Hebdo, šířící do světa posměch a absolutní nedostatek vkusu.
To je důvod, proč - navzdory absolutnímu nesouhlasu se zavražděním zaměstnanců týdeníku - nejsem Charlie Hebdo.
Převzato z: blog Jaume Vives Vives
