Vypadá to jako párty nadšených a z velké většiny hodně mladých lidí, co zřejmě zažívají největší životní radost, která z nich tak nějak přirozeně proudí ven a zasahuje půlku města. Jako třeba maturanti při posledním zvonění, kteří překypují nadšením z přežití nekonečných let na pitomé škole, a tak jdou do ulic, aby tuto radost sdělili světu. První dojem ale někdy klame.
Vlastně je to poprvé v životě, co se s pochodujícími homo-, trans-, inter- aj. -sexuály vidím na živo. Jedna věc je přečíst si o nich v hospodářkách nebo někde na internetu, podívat se na pár duhových fotek a hotovo, ale teď teprve chápu, že to nemá se skutečným průvodem moc společného.
Ulice je plná k prasknutí, jenom těsně vedle domů se táhne volná ulička, místo pro nás zvědavce, kteří se nechceme nechat unést proudícím davem, spousta barev a vlaječek a praporků a střapečků, dunivá hudba, trochu monotónní, uřvaná, občas ale i melodická, taková jednoduchá pochodující diskotéka, žádné hudební dílo, které by mělo přežít déle než právě jeden víkend v Praze, ale nejsme přeci na koncertě Beatles. Zábava na sto procent, velké vozy s reprosoustavami, a hlavně spousta mladých lidí, pomalovaných a vysmátých, tancujících, poskakujících, mávajících, křičících. Co slaví tak velkolepýho?
Zkouším jiný přístup – nenechat se úplně unést atmosférou a soustředit se na konkrétní osoby, které člověk míjí. Už u výlezu z metra jich je plný vestibul. Chvíli se rozhlížím, abych se zorientoval, a zjišťuji, že vlastně vidím lidi, ale těžko rozeznávám něco víc. To by mohl být kluk, to asi holka, tomuhle nebude víc než 17, (ale proč vypadá tak zženštile?), toto vypadá na dámu v barokních šatech, až na ty chlapský nohy, toto by mohla být moc pěkná holka, ale co jí to udělali? Vězeňský střih ji určitě sluší míň než i ty nejneposednější dlouhé vlasy. Namalovaní kluci, odmalované holky, všechno tak nějak naopak, nepřirozené, umělé a vyumělkované. Většina jsou mladí lidé, možná 18, možná 25. Ale musí být jiní, musí to být odvaz – střih nebo oblečení nebo šílené tetování nebo všechno dohromady nebo cokoliv jiného, ale hlavně být jiný. Odevšad je cítit obrovskou snahu roztrhat své původní já, protože asi nestálo za nic, a nasadit si nějaké nové, jiné, radikálně jiné, které mi nesluší, ale s kterým můžu být novým člověkem. Někteří určitě „nemůžou jinak“ a něco se v jejich těle porouchalo, ale proč by si kvůli tomu polívali hlavu gelem, nechali vytrhat obočí a natáhli obtáhlé trenýrky místo normálních kraťasů? Mnohem víc to vypadá jako obrovská maska.
Jít od jednoho k druhému a začít se bavit o jejich životě. Tam by se možná našly důvody této masky – zkažená dětství, rozvody, násilí, urážky, zklamání, alkohol, drogy, pornografie, slzy, bolest... Spousta odpadků a málo lásky. Když je mi 17 a nic z toho neznám, nepotřebuji za sebou dělat tlustou čáru a začít odznova. Pokud znám hlavně to, pak je tohle jedna z cest.
Začínám chápat, proč vůbec nemám chuť sundat košili a připojit se k zábavě. Z této zábavy jde smutek. Jako by se za ní skrývala snaha umlčet, odehnat, zadupat a zapomenout. Čím víc křiku, tím líp, čím víc lidí, tím jednodušeji to jde. Tady neslavíme žádné vítězství, úspěch – tady prostě křičíme jenom proto, abychom křičeli. Jako malé dítě, které se rozbrečí, protože má pocit, že ho už dlouho nikdo nepohladil.
Tato radost vede k depresi. Největší radost je ta, kterou můžu sdílet s někým, kdo je tak radikálně jiný než já, že naše různost do sebe krásně zapadá. Jeden transparent: SAME LOVE! Stejná láska jako mezi jím a ní. Pokud je láska hukot na ulici, párty, křik, alkohol, zábava, potom asi ano. Pokud myslím lásku jako každodenní snahu dávat a na oplátku přijímat od toho druhého, pak v případě pochodujících stejná není. Nemůžou si vzájemně dát nic podstatného, co by ten druhý neměl, nemají se čím obdarovat. Můžou si předat radost, ale štěstí ne. Pak opravdu zbývá jen vyjít ven a začít křičet, aby neslyšeli to hrozné vnitřní prázdno. Anebo si hodit mašli.
Otáčím to a jdu na tramvaj. Kdybych viděl průvod stovek padesátníků, řeknu si, že nová generace to zachrání. Když vidím průvod tisíců puberťáků až třicátníků, říkám si, že předchozí generace nám to pěkně podělala, když z nás nedokázala vychovat šťastné lidi. Protože Prague Pride je podle mě především o štěstí – hlavně o tom, které chybí.
