Příštího prezidenta musíme hledat již teď

Miloš Zeman sice bude ještě více než dva roky – bude-li živ a dostatečně zdráv – sedět na prezidentském křesle, ovšem poohlížet se po jeho možných nástupcích je nutné již nyní.

Předpokladem smysluplnosti takového poohlížení ze strany nás, obyčejných občanů, je jistě zachování přímé volby prezidenta. Tedy takové volební metody, od níž si kavárensky smýšlející politické elity slibovaly volbu jejich koně, a po jejímž opětovném zrušení se začínají ozývat hlasy po té, co „ten správný kandidát“ tím dle nich hloupým a nevzdělaným lidem již podruhé zvolen nebyl. Ale to jen tak pro připomenutí.

Jaký by příští prezident měl a neměl být? Nejlepší bude tuto otázku rozdělit do dvou podskupin: jaký by měl resp. neměl být v politickém, a jaký v mimo-politickém smyslu. Je jasné, že na tyto otázky budu odpovídat ze svého pohledu a z hlediska svých preferencí, nicméně nikdo by na ně asi neodpovídal zásadně jinak. Zkusím tedy odpovědět heslovitě ve dvou odrážkách:

V politickém kontextu by prezident:

• měl mít na srdci na prvním místě Českou republiku a až pak jakékoliv nadnárodní organizace, neřku-li cizí státy
• neměl mít viditelné konexe na nějakou politickou stranu (zvlášť pokud je ta strana aktuálně u moci),  neziskovou či globalistickou organizaci nebo „tajnou společnost“
• měl být někým, kdo o politické záležitosti projevoval dlouhodobý zájem a prokázal, že se v politice orientuje
• neměl podléhat politické korektnosti a být jejím zastáncem
• měl by být silnou osobností, která v minulosti prokázala odvahu a bude mít schopnost jednat samostatně, aniž by se stala pouhou loutkou svých poradců
• neměl mít dvojí občanství
• měl být orientován nikoliv prozápadně či provýchodně, nýbrž pročesky, promoravsky a proslezsky
• neměl mít ani komunistickou, ani „chartistickou“ minulost

V nepolitickém kontextu by prezident

• měl dobře znát dějiny naší země s důrazem na dějiny politické
• měl mít spořádaný rodinný život, v ideálním případě by neměl mít za sebou rozvod(y), zvlášť pokud byly jím způsobené
• měl být někým, o kom občané v minulosti alespoň slyšeli, nikoliv marketingovým produktem zájmových skupin jako slovenská prezidentka Čaputová
• měl by v etických otázkách tíhnout více ke konzervatismu než liberalismu
• neměl být člověkem, u nějž bude zřejmé, že jej polovina národa bude nekriticky milovat a druhá nekriticky nenávidět
• měl respektovat pozitivní přínos křesťanství v českých i evropských dějinách
• měl by být „morálním kádrem“ 
• neměl být přílišným individualistou
• pokud jde o filosofické přesvědčení, neměl by být postmodernistou
• měl by odmítat ideologie jako LGBT, gender nebo radikální ekologismus
   

Takových odrážek by se jistě dalo vypsat více. Co je však důležité: nikdy nenajdeme ideálního prezidenta a každý možný kandidát bude vždy výsledkem nějakého přijatelného kompromisu mezi ideálem a tím, co nabízí realita. A té reality se netýkají pouze a jen hodnotové, politické a jiné postoje a přesvědčení kandidáta, nýbrž i jeho realistická šance na zvolitelnost, díky které zde nevyjmenuju některá jména - minimálně jedno - které bych jinak vyjmenoval. Každopádně: pokud hrubě rozdělíme – a myslím, že to můžeme na základě reálného stavu věcí učinit – dnešní názorově vyprofilovanou společnost na dvě skupiny, a to, velmi zjednodušeně řečeno, na liberálně/kosmopolitně/progresivisticky/pro-globalistický proud a na pronárodně-konzervativní proud (do něhož se samozřejmě řadím já), pak myslím lze určit, zda se ta či ona osobnost bude řadit spíše do toho či onoho proudu. A protože liberálně-progresivistická klika, která má na své straně většinu médií a disponuje dobrými finančními zdroji ohledně svých kandidátů na příštího prezidenta jistě již teď pracuje, je důležité, aby naše strana barikády ve stejné věci již pracovala také.

Nejsem bohužel nějakým „znalcem českých osobností“, ale z těch, o kterých vím, mne napadají tři jména, která nebudu v tuto chvíli nijak podrobně komentovat, ale která bych si na prezidentském křesle dovedl představit jako dobrý idealisticky-realistický kompromis. Jsou to:

Alena Vitásková – bývalá předsedkyně energetického regulačního úřadu a nezlomná bojovnice nejen s tzv. solárními barony, která navíc již přijala výzvu spolku Spravedlnost na zvážení prezidentské kandidatury.

Petr Robejšek – český ekonom a politolog, žijící sice dlouhodobě v Německu, který ale jednoznačně prokázal autentický zájem o osudy jeho rodné země.

Jiří Hynek – prezidentský kandidát z minulých prezidentských voleb a výkonný ředitel asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky.

Vedle těchto tří bych tímto ještě rád založil takový svůj soukromý  „pracovní seznam jmen“, která bych sice mezi právě uvedenou trojici nezařadil, ale která by alespoň v mých očích stála za to, abychom si na ně více posvítili, jestli by se mezi nimi nevyvrbil někdo, kdo by jako prezidentský kandidát mohl , byť s výhradami, připadat v úvahu. V rámci prvního nástřelu "od boku" bych sem zařadil písničkáře a právníka Ivo Jahelku, a vědce, profesora a podnikatele Vladimíra Maříka. Samozřejmě nyní vynechávám otázku, jestli by dotyční vyjmenovaní o něco jako pomýšlení na prezidentské křeslo vůbec stáli.

Takže, patříte-li rovněž mezi pronárodně a konzervativně založené lidi, rád si od vás v komentářích přečtu vaše konstruktivní (tedy klidně i kritické) názory na mé návrhy a také vaše návrhy dalších možných „prezidentských jmen“. Hlavně se je snažme hledat, a na kom se dostatečně shodneme, o tom bychom v této souvislosti měli již nyní začít ve veřejném prostoru mluvit a psát. Respektive - začít tehdy, kdy k tomu nastane vhodná situace. Možná, že je již teď.