Volbu mezi partikulární pravdou (poznáním) a partikulárním dobrem velmi dobře znají lékaři, kteří nedělají výzkum za cenu ohrožení pacientů. Nejucelenější poznatky o chování lidského organismu v chladu přinesl dr. Mengele metodami běžně nepřijatelnými.

Ztotožnění dobra a pravdy může platit na globální úrovni, v jednotlivostech je leckdy rozpor. Zákaz sporu mezi dominikány a jezuity lze interpretovat tak, že při jisté míře kultivovanosti diskuze by nebyl k zákazu důvod.

Milost versus svobodná vůle: Pravidlo někdy připisované Augustinovi "Modli se tak, jako by vše záviselo na Bohu. Pracuj tak, jako by vše záviselo na tobě" ponechává prostor pro neurčitost našeho poznání tohoto poměru a snaží se o maximální efektivitu. Chybou může být i nečinnost inspirovaná podceněním přirozených schopností, k té ale snad Bonaventura nenabádá. Většina duchovních autorů zdůrazňuje potřebu spolupráce přirozených schopností a milosti. Uznání neurčitosti vyjádřené třeba počtem pravděpodobnosti odpovídá našemu poznání víc než formální logika směřující k přesnému vyjádření.

Ke vztahu pokory a pravdy je pěkný článek http://www.krystal.op.cz/amen/1998/amen3-98/a6.htm 

Podle mne je případný rozpor mezi dobrem a pravdou především otázkou etiky získání či zacházení s poznáním - viz zmíněný Mengele, či zda pravdu nabízím nebo jí druhého mlátím po hlavě, jaderná elektrárna nebo atomová bomba.

K výroku "Je lepší být nespokojeným člověkem, než spokojeným prasetem" umocněným na "Je lepší být NAVĚKY nespokojeným člověkem, než NAVĚKY spokojeným prasetem": U původního výroku je důležitý rozsah jeho platnosti, který je dán významem slova (ne)spokojený. V prvním výroku je jistá míra nespokojenosti člověka přinejmenším vyvážena kvalitami, které prase postrádá. Pro formulaci "navěky nespokojený" se používají jiná silnější slova, a druhý výrok je už mimo rozsah platnosti výroku prvního.

"Nejucelenější poznatky o chování lidského organismu v chladu přinesl dr. Mengele metodami běžně nepřijatelnými."

Ano. Delší dobu jsem chtěl dát na blog krátký text s otázkou, zda není mravně nepřijatelné používat (byť k dobrému účelu) poznání, o němž víme, že bylo nabyto mravně nepřijatelnou cestou. Nakonec jsem to neudělal, mám pocit, že by se taková pozice teoreticky dala vyvrátit jako konsekvencionalistická etika - např. v případě, kdybychom to poznání, vzhledem k jeho mravně nepřijatelnému nabytí, odmítali z tohoto důvodu použít jako prostředek pro zabránění jinému zlu, přičemž bychom jiný vhodný prostředek neměli.

" Pravidlo někdy připisované Augustinovi "Modli se tak, jako by vše záviselo na Bohu. Pracuj tak, jako by vše záviselo na tobě" ponechává prostor pro neurčitost našeho poznání tohoto poměru a snaží se o maximální efektivitu."

Já jej znám jako připisované Ignácovi z Loyoly, ale to je asi detail. Důležité je, že i toto pravidlo v nějakém smyslu "dává přenost dobru před pravdou".

"Uznání neurčitosti vyjádřené třeba počtem pravděpodobnosti"

Jak by to vyjádření v tomto případě mohlo například vypadat? "druhý výrok je už mimo rozsah platnosti výroku prvního. " To moc nechápu. V jakém smyslu a co jste tím chtěl říci?