Nejvyšší čas dát liberální zastupitelské demokracii pá pá!

V den, kdy se plně rozjely uplynulé katastrofální povodně, tedy 14.9., se v Ostravě-Muglinově odehrála plánovaná akce spolku Svatopluk pro veřejnost a šéf spolku Petr Drulák na ní odhalil nový program tohoto spolku. A tím je …

… diskuze o změně režimu, která má cestu k této změně započít. Na akci nicméně došlo k jedné nešťastné věci, a sice k oznámení, že konkrétněji se Svatopluk bude tímto tématem zabývat až příští rok. Já si ovšem myslím, že není na co čekat. Změna režimu/systému je nutná a X let zpátky na ni bylo pozdě. Je o ní třeba začít nejen mluvit a psát hned; někteří to už ostatně dělají. A proto dnešní text.

Zastupitelská liberární demokracie se stala vším, jen ne tím, čím papírově a proklamačně měla být: službou občanům. Naopak, jak ukazují průzkumy, a jak to výborně shrnul Marek Pavka, přesvědčení výrazně majoritní části společnosti o tom, že nemá šanci ve veřejném dění a v politice cokoliv změnit a ovlivnit a pocit bezmoci, neustále výrazně roste. To o poptávce po změně režimu svým způsobem svědčí dostatečně.

Zastupitelská demokracie funguje jako černá skříňka, kterou je zastupitelský sbor na všech úrovních (samo)správy. Občanovi byla předložena množina určitých legálních formálních postupů, jak se na onu černou skříňku obracet, a pokud to občan udělá, je fakticky většinou na libovůli „zastupitelské skříňky“, jak na to zareaguje; často prostě nijak a nebo v duchu metody „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ a protože běžný občan většinou nemá čas a musí pracovat a řešit spoustu vlastních povinností, zastupitelská skříňka ví, že jí to většinou projde. Dovolil bych si jedno specielní přirovnání zastupitelské demokracie, kterému sice budou rozumět jen lidí, kteří něco ví o programování (především tom objektově orientovaném), ale které je myslím v něčem trefné.

Zastupitelská demokracie je jako veřejné rozhraní nějakého programového kódu, jako množina tzv. public metod (funkcí) nějakých tříd. Tyto metody může objekt občan papírově volat; můžeme říci, že volá veřejné metody objektů „městské zastupitelstvo“, „krajské zastupitelstvo“, „poslanec“, „senátor“, ale tak „policista“ atp. V čem je problém? Na rozdíl od reálného programování nemá v této analogii zastupitelské demokracie objekt občan garantováno, že metoda:

• vůbec půjde zavolat
• vykoná to, co papírově definuje, že vykoná
• vykoná vůbec něco
• že vůbec vrátí nějakou návratovou hodnotu
• že návratovou hodnotu dostane v papírově garantovaném termínu
• že návratová hodnota bude mít definovaný typ

A je třeba také dodat, že občan má v tomto systému zapovězeno řešit věci jinak, než skrze onu množinu předepsaného rozhraní, mimo obracení se na tu černou skříňku; to by bylo nelegální a „nedemokratické“.

Znalci objektového programování ví, že existují také tzv. private (soukromé) metody, které objekt občan přímo zavolat nemůže, má to v tomto smyslu zakázané; tyto metody nejsou oním veřejným rozhraním mezi ním a souborem objektů reprezentujících zastupitelskou demokracii. To jsou třeba metody objektů soudců nebo řady objektů „státní úředník“, mezi jejichž náplň práce komunikace s veřejností nepatří; zato s nimi mohou komunikovat objekty onoho veřejného rozhranní. Nicméně jádro analogie je v minulém odstavci. No řekněte, čtenáři programátoři, jak by se vám asi psal software s takovými vlastnostmi?

No a když by se mělo skoncovat se zastupitelskou liberální demokracií, co by vlastně mělo být nastoleno místo ní? Než že bych tomu dával nějaký název, shrnul bych to do dvou bodů:

• instalace výrazného podílu přímé demokracie do všech úrovní složek moci a správy a rovněž zavedení jejich občanské kontroly
• zásadní demokratická legitimizace základů a složek moci nejen na státní (parlament, nižší zastupitelstva, ale i dokumenty jako ústava atp), ale i na mezinárodní (mezinárodní smlouvy, mezinárodní organizace a členství v nich) úrovni. Taková, z níž bez problémů vyplyne i tvorba a schválení nové ústavy.

Je mi jasné, že se hned v myslích nesouhlasících čtenářů ozve spousta námitek ve stylu, že průměrný občan je tupý, ničemu nerozumí, je dezolát atp a že kdyby měl výrazněji o něčem rozhodovat, dopadlo by to katastrofálně. Nebudu na ně reagovat dopředu. Demokracie – ale to platí i o té zastupitelské – je na obyčejného občana jistě velmi náročná, protože vyžaduje, aby občan záležitostem moci a demokratických procesů dobře rozuměl, orientoval se v nich a hlavně se o ně aktivně zajímal; přímá demokracie by jej k tomu nutila mnohem víc, než zastupitelská. Výrazné zkvalitnění politické gramotnosti obyvatelstva je pro takovou změnu režimu jistě maximálně žádoucí. Ještě nutnější (a samozřejmě extrémně obtížné, dle některých snad i nemožné) je pak vypořádání se s nikým nevolenými složkami moci jako moc mediální, finanční či korporátní, ale to tady nyní zmiňuji jen proto, aby mi jeho opomenutí někdo nevytkl.

Rozepisovat se o tomto novém režimu do detailů nyní nemá smysl a není to účelem dnešního textu; v základě si myslím, že každý rámcově rozumí tomu, o co jde. Možná by ještě bylo dobré dodat, proč by onen nový režim měl zůstat demokratickým, když zde máme i jiné režimy. Ale je třeba zase uvažovat trochu realisticky. Monarchii si dnes přeje jen naprostá minorita občanů, o té dědičné ani nemluvě; její obnova je prakticky nemyslitelná. (Osvícenou) diktaturu by si tajně přálo asi o dost víc lidí, ale veřejně usilovat o diktaturu by se setkalo s bytostným odporem; navíc, veřejně známého kandidáta na roli osvíceného diktátora nemáme. A tak režim založen na přímé demokracii a skutečné demokratické legitimitě je stále dobrým kompromisem co do realističnosti jejího dosažení, nehledě na to, že i vůči němu, pokud by se jeho pozvolná instalace skutečně započala, by byl projevován neuvěřitelný odpor.

Žádné změny režimu se jistě nedosáhne, pokud po ní nebude existovat společenská poptávka. Krom toho, že současný režim ji svým chováním po mnoho let nechtěně pomalu buduje sám, je možné ji také pomoci explicitně vyvolat. Proto prosím všechny, kdo s myšlenkou změny režimu do naznačených mantinelů souhlasí, ať buď na svůj blog či portál (pokud nějaký provozují), nebo aspoň na své sociální sítě, napíšou, že změnu režimu požadují, napíšou o ní nějaký vlastní text, nasdílí tento blog a prostě ať začnou budovat a posilovat „egregor změny režimu“. Možná je má prosba naivní, ale nějak se prostě začít musí. Ještě důležitější, než psaní je však informovat o této poptávce osobně všechny zastupitelské složky správy a moci: proto je důležité chodit na obecní i krajská zastupitelstva, domlouvat si schůzky s poslanci a senátory a osobně jim to sdělovat. A že by si takovou změnu režimu měly do programu dát všechny tzv. „antisytémové“ politické strany a že právě na něm by se měly naučit prakticky spolupracovat, to snad ani nemusím zmiňovat.

Prostě, už dávno přišel čas dát liberální zastupitelské demokracii pá pá. A poslat ji co nejdříve na smetiště dějin. Pojďme to společně udělat.