Morální ateismus a problém identifikace Božího jednání

Tomáš Sobek na Kontrafikci svého času v diskuzi pod článkem " Předvánoční perly moudrosti z OSAČR"  zmínil, že je tzv.  morálním ateistou. Co to znamená, být morálním ateistou?

Jak jsem od Tomáše následně pochopil a také se později dočetl na internetu (např. zde), hlavním tvrzením morálního ateismu je to, že pokud Bůh je, tak stejně nemá žádné morální atributy, nemůže být hodnocen ani jako morálně špatný, nebo jako morálně dobrý, nemůže být morálně chválen nebo haněn. A to proto, že nemáme žádnou evidenci o tom, že by Bůh byl morálním aktérem, resp. přesněji že by byl aktérem vůbec. Nemáme evidenci něčeho, co bychom mohli nazvat jednáním Boha. A tudíž není vážnější důvod, aby Bůh, který - pokud ovšem existuje - nijak nejedná, měl být nějakým zvláštním předmětem naší pozornosti. Celá pozice v posledku pochází od Davida Huma a je popsána např. v této knize, kterou jsem ale nečetl. Již tehdy při diskuzi s Tomášem mi tato pozice připadla dost podnětná a hodná pozornosti, případně jakéhosi (nejen) intelektuálního znepokojení. To nic nemění na tom, že dnešní krátký příspěvek bude prakticky jen o otázkách a ne o odpovědích, ale myslím, že jejich položení je důležité.

Problém tedy navozuje základnější otázku, a sice, co je to jednání a jak rozpoznat, že něco jednáním je. A to není vůbec snadné. O tom, co je jednání, byly sepsány celé knihy (viz např.) a já se zde spokojím pouze s tím, že jako jednání označím viditelnou či neviditelnou aktivitu, konanou bytostí vybavenou rozumem a to tak, že rozum či rozumové důvody jsou podstatnou příčinou (byť ne nutně jedinou) existence této aktivity. Jednáním je tak např. cílené a smysluplné ťukání do kláves na počítači, např. za účelem napsat text. Nebo míchání malty v míchačce. Zvířata by v tomto smyslu nikdy nebyla schopna jednat, zvířata se pouze "chovají". Jednáním je ale také např. přemýšlení - i to je nějakou činností. Přemýšlení ale není nijak viditelné. Můžeme jej ve vlastním smyslu rozpoznat  (to, že existuje, že se děje) pouze sami v sobě. U druhých pak můžeme pouze velmi nespolehlivě usuzovat na základě určitých vnějších projevů (druh výrazu ve tváři, mlčenlivost, nehybnost) usuzovat na to, že dotyčný člověk nejspíš přemýšlí, ale jistotu o tom nikdy nemáme. To nám, podle mne, říká jednu velmi důležitou věc: k identifikaci některých typů jednání si nevystačíme s tzv. perspektivou třetí osoby, jak by nejspíš rádi naturalisté. Jednání zvané "přemýšlení" je toho krásným důkazem, ať se to naturalistům líbí nebo ne - mohu jej ve vlastním smyslu rozpoznat pouze introspekcí, tedy perspektivou první osoby. Plynou-li z takového faktu ještě další nepříjemné důsledky pro naturalismus je jistě důležitá otázka, ale tu zde nebudu řešit.

Jak ovšem identifikovat jednání Boha, resp. na základě čeho usoudit, že něco bylo Božím jednáním a v jakém smyslu to bylo jednáním? To je, zdá se, velmi obtížné. V prvé řadě: Bůh je neviditelný a netělesný. A tak nemůžeme identifikovat Jeho jednání tím, že bychom jej někde viděli, jak buší do klávesnice nebo míchá maltu. Z hlediska křesťanství by však mohla padnout jedna, byť ne úplně filosofická námitka: Bůh se v Ježíši Nazareta stal člověkem a jako člověk - který byl zároveň Bohem - jednal. Pokud je to pravda, pak to ovšem neříká nic více, že Bůh někdy v rozmezí 0-33.n.l. jednal. Neříká to nic o tom, jestli jednal i předtím nebo potom, což nás ovšem také dost zajímá.

Jeden z argumentů, snažících se z teistického hlediska podpořit Boha jakožto jednajícího, je poukázání na fakt, že Bůh v nějakém smyslu disponuje alternativami: např. stvořit nebo nestvořit svět, aktualizovat ten či onen možný svět.1 V tom je však problém. Především, ty možnosti stvořit, nestvořit, stvořit to či ono by musely být v nějakém významném smyslu ontologické a nikoliv jen epistemické2, tzn. daný svět by musel být opravdu stvořitelný a nikoliv sice epistemicky bezrozporný, ale ontologicky nestvořitelný, resp. pro Boha "kauzálně nedostupný", jak by řekla moderní analytická metafyzika. Jestli však takové světy vskutku jsou, nevíme. Dále, pokud platí slova Tomáše Akvinského, že o stvoření nelze říct v posledku nic jiného, než že je to závislost stvořeného na Stvořiteli, potom je to další komplikace pro tvrzení existece jiných možných světů, než toho aktuálního. Na druhou stranu, tvrdit, že žádné jiné možné světy než ten aktuální nejsou, je i pro mne dost neplausibilní. Otázka tedy je, zda lze (akt) stvoření - pokud zůstaneme u něj - možné označit jako jednání, a to dokonce jako jednání s morální hodnotou. Teisté se samozřejmě snaží o předvedení analogií, které, jakkoli jsou blízké ekvivocitě, přece jen jsou (resp. mají být) dostatečně analogické vůči lidskému jednání na to, aby stále byly hodny označení "(Boží) jednání", a to v dostatečně ne-metaforickém smyslu. Jak se jim to daří, to by se asi muselo posoudit případ od případu.3 Každopádně, tvrzení klasického teismu o absolutní neměnnosti a navíc neviditelnosti Boha bude trvale znamenat velký problém pro obhajobu existence něčeho, co bude právo titulu "Boží jednání".

I kdyby se to však teistům podařilo, stále by to nebylo evidencí jednání (kterou popírají morální ateisté), nýbrž pouze jakýmsi spekulativním argumentem. Otázka však je, jestli to je dostačující. Každopádně, tvrzení o existenci evidencí o Božím jednání pocházejí výslovně buď z náboženské sféry, nebo z osobní existenciální zkušenosti nějakého člověka, který danou zkušenost interpretoval jako Boží jednání - ať už s ním samotným, nebo s druhými lidmi. A tady už se dostáváme ke klasickému problému, kdy něco, co jedni interpretují jako Boží jednání, nevysvětlitelné náhodou či nahodilými procesy, jiní vezmou do parády holícím strojkem s occamovou břitvou a připíšou to souhře přirozených (většinou přírodních) procesů, kterou si pouze nábožensky zaujatý jedinec vyložil jako nadpřirozené jednání Boha. Nebo alespoň řeknou, že i když se jedná o nevysvětlitelný fenomén, nemáme dost důvodů to ihned interpretovat jako Boží jednání. Lidstvo se o takových případech hádá celá staletí. Zázračné rozestoupení mořských vod, aby Mojžíš a izraelité mohli utéct před egypťany, eucharistická hostie levitující do úst řeholní sestry, která dlouhá léta nic než tyto hostie nejedla, levitující františkán Josef Kopertinský, synchronicita (souběh) zdánlivě zcela nesouvisejících událostí do nepochopitelně smysluplného celku (který se udál po něčí modlitbě), nebo také fenomén náhlé a hluboké proměny srdce tvrzený osobu, která tuto proměnu údajně prožila, to jsou některé z příkladů, mám-li uvést ty z křesťanství. Některé z těchto je/bylo možno pozorovat (pokud se opravdu staly, což samozřejmě mnoho především naturalistů popírá) z perspektivy třetí osoby, některé pouze niterně zakoušet v perspektivě osoby první.

Máme tedy evidenci Božího (morálního) jednání? Těžká otázka. Co myslíte vy? Každopádně by však bylo dobré pokusit se s morálními ateisty - alespoň s těmi, kteří o tom jsou schopni a ochotni diskutovat - dohodnout na tom, jak by taková evidence vlastně měla vypadat, jaké znaky by měla splňovat a proč zrovna takové. Možná by taková debata doputovala do tématicky zcela jiných vod, ale myslím, že by i tak stála za to.

Poznámky:

1. " align="justify"We can also view analogously the "act of creation" as having something common to action. As the human agent is seen as being aware of alternatives, we can imagine God as having alternatives. We can conceive of him without creation, as existing without having created: Or, . . . as having created either this world or some other possible world even though he was determined only by his own goodness." viz http://www.crvp.org/book/Series01/I-24/chapter_iv.htm.

2. Epistemická možnost je taková možnost, na jejíž existenci usuzujeme z toho, že naše poznání nevylučuje, že tato možnost existuje - nevidí v ní rozpor. Ale to, že ji nevidí, neznamená, že v ní ten rozpor není přítomen - třeba jsme si toho pouze zatím nevšimli.

3. Zmínil bych ještě tento pokus, který se však týká vyloženě otázky, jestli je plausibilní Bohu přisuzovat nějakou MORÁLNÍ dokonalost (a chválit jej za ni), a navíc se pouze pokouší pouze vyvrátit jeden konkrétní argument proti.