Disidentské hudební recenze: 3. Jindra Kubánek není demokratátor.

Ve třetí a závěrečné recenzi seriálu zůstanu proti původnímu plánu u folku. I když, folku … no ale k tomu se dostanu.

Původní plán totiž byl zrecenzovat úplně jiné, žánrově pop-rockové a tematicky výrazně protiválečné album. Bohužel, nedošlo úplně k dohodě s jeho protagonistou, a tak se dnes nakonec podívám na album, které PLUS MÍNUS opět spadá do folkového žánru, stejně jako ta předchozí dvě. Oproti nim má však silné náběhy k žánru jinému. Jde o album, či spíše demo z loňského prosince, nazvané Demokratůra a jeho autorem a protagonistou je mostecký písničkář, a také kolega bloger zde na iDnesu, Jindra Kubánek.

Jindra Kubánek (*1963) je „zpívající klapkař“ - kdo neví, co je klapkař, může si poslechnout rozhovor (začíná v čase 16:50), který jsem s Jindrou dělal před necelými dvěma lety pro svůj hudebně-disidentský pořad Tóny z druhého břehu; Jindra to tam vysvětluje. Jindra je na scéně od roku 2016, kdy poprvé veřejně vystoupil; nicméně, tvoří už od druhé půlky sedmdesátých let. Od toho roku 2016 má na kontě čtyři demo-alba: Deprese (2017), Pochyby (2019), Protektorát (2021) a právě recenzovanou Demokratůru (2024). S výjimkou druhého alba, které nahrál doma v pokoji, je všechny nahrál doma v kuchyni :-) Jindra celou tuto dobu vystupuje na „open-micových“ akcích, především či výhradně v Čechách, můžete jej tam potkat v průměru 6-8* ročně; opakovaně jej lze vidět např. na pražském Večeru přiměřených depresí nebo na Setkání písničkářů v Pohoří u Dobrušky. Všechnu Jindrovu tvorbu si můžete stáhnout na jeho bandzone profilu – Bandzone je myslím jediné místo, kde Jindra svou tvorbu na webu prezentuje, jedinou výjimkou je tento živý záznam jeho vystoupení z Odolena vody. A teď už pojďme na tu Demokratůru.

Demokratůra vychází pouze v digitální podobě, jako set písní stáhnutelných na internetu spolu s „digitálním bookletem“. Nemám nic proti takové formě vydání desky, sám jsem tu svou první - jakkoliv se jí už nějak moc „nechlubím“ - vydal nejprve stejným způsobem. K provedení desky by to bylo asi vše a můžu se přesunout k tomu nejpodstatnějšímu – k písním, kterých je na desce 12.

U dnešní, závěrečné disidentské hudební recenze udělám výjimku a nebudu, jako tomu bylo u předchozích dvou recenzí, komentovat úplně každou píseň na albu. Začnu naopak pár komentáři k charakteru alba jako celku. Jindra jej resp. žánr své hudby prezentuje jako folk, ovšem já bych s tím možná malinko polemizoval. Oproti protagonistům předchozích dvou zde mnou recenzovaných interpretů, Pavla Hejátka a Jorka, Jindra ke zpěvu a kytaře přidává i osvěžující foukací harmoniku, která dodává jeho projevu jakýsi pseudo-bluesový nádech, což lehce platí i o jeho hře na kytaru, kde často používá septakordy. Jeho folk se tedy nejednou posouvá k jakémusi folk-bluesu.

Začal bych tím nejpovedenějším z alba a to jsou pro mne, aspoň pokud jde o řemeslnost, jednoznačně texty. Zde se nebojím říct, že je Jindra lepší textař než kolega Jorek, jehož desku jsem recenzoval minule. Rýmy jsou málokdy předvídatelné a těch gramatických a banálních není nadbytek (i když, ne že by nebyly žádné, nicméně většinou neruší); Verše dovedou překvapit a občas i vyloudit úsměv na tváři. Pokud jde o témata a náladu textů, tak mne napadá přirovnání ke Krylově Pasážové revoltě, hlavně jejímu závěru: v tom smyslu, že texty jsou často pesimistické, depresivní, bez světla na konci tunelu, jakoby zklamané, vyjadřující špatný stav společnosti, na jehož zlepšení je ale jen malá šance. Zde mne jako typický reprezentant tohoto duchu alba napadá píseň Rezignace blues, u níž jsem úplně nepoznal, zda je zpívaná z pohledu průměrného rezignovaného člena společnosti, nebo z osobního pohledu Jindrova. Srovnatelná s Krylovými texty je i první osoba množného čísla, v níž Jindra, stejně jako Kryl, nejednou zpívá. Onen pesimismus či hořkost, typický pro většinu písní alba, pěkně vyjadřuje verš „Tak dlouho na hlavu nám kálí, že nám už to snad nevadí“ z jedné z těchto pesimistických písní, Bestie. Jen občas na nás vykoukne náznak naděje, neřku-li bojovnosti, popř. je pesimismus drobně nahrazen jakousi – byť spíše hořce – úsměvnou ironií. Je to trochu škoda, ale chápu, že cpát do písní za každou cenu nějakýž optimismus, pokud jej autor necítí, není cesta.

Přesuneme-li se k hudebně-zvukové stránce písní, bude těch pozitiv už bohužel citelně méně. Za sebe bych asi vyzdvihnul onu foukací harmoniku, která sama o sobě sice není žádné „originální terno“, ale písně umí přece jen příjemně osvěžit. Nicméně písním jako takovým musím vytknout – samozřejmě ne všem – monotónnost a z ní hrozící nudnost: Jindra skoro všechno hraje v E (ať dur či moll) a velmi často opakuje ty stejné akordové postupy, hra je bez dynamiky, středně-pomalejší tempo hraní většiny či téměř všech písní je velmi podobné až stejné. To stejné platí o Jindrově zpěvu, u něhož jako pozitivum mohu zmínit aspoň to, že na to, jakým způsobem Jindra písně nahrál, se mu relativně málokdy „podaří“ intonačně ujet. A jakým způsobem Jindra písně nahrál? Krom toho, že to bylo doma v kuchyni, to bylo bezesporu na mobil. Důvod resp. motiv, proč je Jindra nahrál takto, dovedu odhadnout, ale psát jej sem nebudu - byť jej asi chápu. Ke zvuku alba (resp. dema) každopádně nemá moc cenu se vyjadřovat.

Nicméně i tak album rozhodně má své výrazně povedené momenty. Měl bych-li vybrat tři nejlepší písně alba, jsou to úvodní Maniakovo pozdní odpoledne, krylovsky postavený i zahraný Protektorát (za mne asi vrchol alba, s povedeným střídáním zpěvu a recitace) a předposlední Až se to otočí, asi nejmelodičtější a nejveselejší píseň alba. Všechny mají společné to, že melodicky patří mezi ty „veselejší“ písně na albu a nakolik je v nich pesimismus, natolik je příjemně naředěn ironií a lehkým vtipem. Jen v těch písních trochu zapracovat na dynamice ….

Jindra patří mezi ty „paradoxní“ tvůrce a písničkáře, kteří se dle vlastních slov necítí být muzikantem a, jak řekl ve výše zmíněném rozhovoru se mnou, by byl rád, kdyby jeho tvorbu hrál někdo jiný, muzikantsky schopnější. S tím lehce kontrastuje to, co jsem už psal, že se Jindra od toho roku 2016 stále snaží několikrát ročně někde vystoupit. Nicméně, za těch skoro 9 let se Jindra jako interpret v podstatě nikam dopředu neposunul a bojím se, že už ani neposune; z druhé strany v tomto rozhodně jako polistopadově-disidentský interpret asi – bohužel - není sám. Pokud by mne nicméně svým příštím albem, pokud se mu jej podaří zase za pár let udělat, vyvedl z omylu, bylo by to velice příjemné překvapení. Zatím se však obávám, že různí „anti-dezo“ liberálové (a nejen oni) by v Demokratůře zlomyslně našli munici k sarkastickému poukazování na to, „jak to ti dezomuzikanti neumí“ (což rádi manifestují, ať už oprávněně či ne, na Ortelovi – a nakonec i já jsem to v tomto duchu jednou schytal dokonce z vlastních řad). Věřím, že to, co jsem teď napsal, ode mne Jindra nevezme ve zlém a neurazí se – a neodmítne mou prosbu o grafickou službu, kterou na něj budu mít v souvislosti s mnou čerstvě ohlášeným ukončením mé písničkářské kariéry s avizovaným závěrečným (mini)turné :-) Na nemž si ostatně s Jindrou velmi rád zahraju v rámci květnového a rovněž závěrečného Setkání písničkářů v Pohoří u Dobrušky, kde se, jak doufám, potkáme. Již tímto jej prosím, aby tam aspoň dvě z oněch tří nejlepších písní demo-alba Demokratůra zahrál.

A ještě jedna věc a závěr mne napadá. Jindra je evidentně muzikant, kterému – a v tom se liší třeba ode mne – skládání a nahrávání písní a jejich kompilace do následně (na jednom jediném místě na internetu) zveřejněných alb evidentně dělá radost bez ohledu na to, kolik lidí si je reálně poslechne. Má v sobě v tomto ohledu kus skromnosti a naopak nemá nereálná očekávání – a to se cení. Z jedné strany je právě toto možná příčinou toho, proč se za těch 8 let, během nichž vydal už 4 alba, nikam zásadně neposunul, ale z druhé strany, kdyby mu to tu radost nedělalo, tak to asi nedělá. A mít radost z toho, co člověk dělá, je nakonec vždy jedna z nejpodstatnějších věcí.

Celkové hodnocení: 5 / 10

Dodatek: původně jsem chtěl – ať už jako součást dnešního článku, nebo jako článek samostatný – sepsat ještě jako takový doslov k tomuto recenznímu seriálu takový komentář-úvahu o rozdílech mezi předlistopadovými a současnými hudebními disidenty a věcech souvisejících. Nakonec od toho ale pro předpokládaný marginální zájem potenciálních čtenářů upouštím. Měl-li by o tom někdo zájem pohovořit, jsem k dispozici na mailu, a pro ty, co osobně znám, i osobně. Ale alespoň sem na závěr dám jednu předběžnou pozvánku na jednu letošní akci, která má rozhodně potenciál nahradit nepříliš úspěšný Patriot fest. Tak se tam třeba uvidíme.