Disidentské hudební recenze: 2. Jorek a jeho Pětihlavá saň

Je tady druhý díl hudebně-recenzního miniseriálu, v němž recenzuji současná alba protisystémových muzikantů různých žánrů. Dnes ovšem stejně jako u prvního dílu ještě zůstanu u prostého písničkářského folku typu kytara+zpěv.

V předchozí recenzi nového alba Pavla J. Hejátka jsem o jeho interpretovi uvedl, že v současnosti je známý především v tzv. alternativní scéně. To je sice pravda, ovšem Pavel je umělecky, aktivisticky a jinak činný od devadesátých let a s přimhouřenýma očima by se o něm dalo říct, že je v takovém tom obecném smyslu aspoň trochu známá osobnost. To o dnešním protagonistovi platit rozhodně nebude. Pojďme si tedy nejprve něco málo říct o písničkáři s uměleckým jménem Jorek, který koncem října vydal své první oficiální album nazvané Pětihlavá saň, na které se dnes podívám svým, bezesporu velmi subjektivním drobnohledem.

Jorek (*1970) žije v Hradci Králové a povoláním je především divadelní herec, i když v minulosti působil mj i jako učitel nebo pracoval pro rádio Frekvence 1; živí se i manuální prací. Na rozdíl od Pavla Hejátka, s nímž jsem se osobně ještě nepotkal, jsem se s Jorkem od srpna roku 2021, kdy jsem se o něm dověděl, potkal už celkem dostkrát. Při posledním setkání mi na mou otázku, zda jej víc bere divadlo nebo hudba, ihned odpověděl, že divadlo; je zde tedy analogie s Hejátkem, který, ač písničkář, je především básník. K rozhodnutí stát se písničkářem jej, co jsem pochopil, přivedly události migrační krize v roce 2015, kdy nahrál a vydal svou první „angažovanou“ píseň, parodii Nohavicovy Ľadovské zimy „Islámské léto“. Ta měla docela úspěch. Jeho hudební kroky dalších pár let příliš neznám, ale co jsem pochopil, tak se Jorek celkem brzy zařadil do scény tzv. mediální alternativy a jeho další, již plně autorské písně, začaly zaznívat na rádiu Svobodný vysílač. Od roku 2021 Jorek pravidelně vystupuje na vlasteneckém setkání v Příčovech. Na jaře 2022 si Jorka jako hudební doprovod pro svou první(?) demonstraci vybral Ladislav Vrabel a Jorek si tak ve druhé polovině téhož roku zahrál na jeho „stotisícových“ demonstracích z Václaváku, díky čemuž se stal ve vlastenecké scéně známějším a získal si víc posluchačů; celkem brzy se však s Vrabelem rozešel. Na podzim téhož roku uspořádal „utajený“ koncert několika interpretů (měl jsem tu čest být mezi nimi) pro vybrané publikum v nejmenovaném pražském divadle; mezi těmi interprety byl i Tomáš Ortel a tento kontakt Jorka s Ortelem byl zárodkem spolupráce, na jehož konci stojí Jorkovo debutové CD, do jehož recenze se za chvíli pustím. No a já už přeskočím na konec října 2024, kdy v Runway klubu hradecké restaurace U letců proběhl křest (jakkoliv toto slovo v souvislosti s alby, knihami atp. nemám moc rád) Jorkovy, ve studiu Ortel natočené třináctipísňové prvotiny Pětihlavá saň, které pokřtili Tomáš Ortel s Pepou Nosem a kteréžto akce jsem měl také tu čest se zúčastnit. Jorek dnes vystupuje pravidelně jako předskokan Tomáše Ortela na jeho akustických koncertech, přičemž jej však Ortel – z pro mne nepochopitelných důvodů – vůbec neuvádí na plakátech. A teď již pojďme na samotné CD.

Po stránce provedení je CD kombinací „profi výroby“ – konkrétně lisovaného CD média – a na koleně „udělej si sám“ výroby – obalu a krabičky. Jorek zvolil slim variantu krabičky, což je pochopitelné, když nechcete řešit zadní stranu obalu, nicméně samotný booklet bohužel moc pochvalu nezaslouží: kromě toho, že neobsahuje (netuším, zda záměrně, a pokud záměrně, ptal bych se proč) některé základní údaje jako rok vydání alba, informace o tom kdo na co v písních hraje (byť jen u jedné je to něco víc, než jen Jorkův zpěv a kytara), popř. i dobu - datum či období od-do, v němž bylo CD nahráno, je booklet vytištěn na úplně obyčejném, nízkogramážním xeroxu. Přece jen bych i u „udělej si sám“ výrobku tohoto typu čekal o něco větší kvalitu, která je dnes i v amatérské hudební scéně (resp. u té její nevelké části, která ještě svou hudbu vydává i na CD) docela standardem. Nicméně pojďme už na to nejpodstatnější a to jsou samotné písně. Vezmu je nejprve jednu po druhé a posléze bych nějak okomentoval i určité obecné charakteristiky nahrávky.

Album otevírá píseň Nejdelší noc. Dobrá volba na začátek alba: Jorek zpívá v poloze, která mu sedí a jeho hlas se příjemně poslouchá, což platí i pro většinu písní na albu. Píseň je spíše pomalejší a lehce melancholická a docela naznačí celkový charakter alba. Ten je jaký? To si řekneme na závěr. Zatím už hraje druhá píseň nazvaná Podzimní růže. Bezrefrénová věc s krátkou flažoletovou předehrou i dohrou: ty moc zajímavé nejsou, ale co do hudební struktury jde o jednu z „nejkomplexnějších“ písní na albu. Třetí píseň Pravda je relativně krátká „dvouminutovka“ s docela povedenou melodií a naléhavým tázáním jak rozumět světu. Čtvrtá Perspektiva je na albu unikátní tím, že jde o jedinou píseň, k níž Jorek nenapsal text: jde o zhudebněnou kratinkou Gellnerovu báseň. Jde pouze o minutovou skladbu, ale za mne je jedna z nejpovedenějších na albu: melodicky, vokálně (Jorek zde velmi pěkně zvládnul výšky – jak čistotou, tak výrazem) i atmosférou; škoda jen intonačně nezvládnutě zazpívaného slůvka „ví“. Následující Krásné modré oči je jasně protiválečná píseň, s důrazem v textu na utrpení dětí a s připomenutím válek na Donbase a na bombardování Srbska. Tématem je velmi důležitá, zvlášť v současnosti, kdy český, moravský a slezský člověk na válečné hrůzy jakoby zapomněl nebo vůči nim otupěl. Velmi důležité je i téma následující písně Cesta do pekla, připomínající nám tragickou událost z podzimu 2022, kdy se před úřadem vlády zastřelil seniorní muž. Píseň bych opět zařadil k tomu nejlepšímu z alba, hlavně po stránce melodie (především v refrénu) a „konečně“ zde také zazní zajímavý, „nestandardní“ akordový přechod (pro změnu ve slokách). Měl bych sice komentář k Jorkově frázování, ale ten bych si nechal na později, protože se netýká zdaleka jen této písně. Do pekla naštěstí nedojdeme, protože – ne, že by to byla nějaká výhra - dojdeme do Covidária; tak se totiž jmenuje další píseň. Ta byla relativně jednou z těch prvních, kterou jsem od Jorka (myslím, že už v roce 2021, nejpozději začátkem roku 2022) slyšel a je od něj má oblíbená hlavně po stránce melodie; i když ta původní verze, kterou už ale na svém youTube kanálu Jorek nemá, se mi líbila více. Mimochodem, Jorek určitě netuší, že mi Covidárium po hudební stránce bylo určitou inspirací pro můj nejnovější kousek :-) Jen co vyjdeme z Covidária, Jorek k nám (resp. především k těm, kteří ani Covidárium, ani jednání polistopadových vlád neprokoukli), v další písni vyšle logický apel Otevřete oči. Je to pro mne asi nejrozporuplnější píseň na albu: poměrně povedená po melodické stránce, s pěkným sloganem na závěr refrénu „pravda bolí, ale pravda za to stojí“. Jorkovi zde ale vůbec nesedí zpěv ve výškách, kde se pohybuje na hranici svého vokálního rozsahu a moc dobře se to neposouchá; za mne měla být píseň zpívaná alespoň o dvě tóniny níže. No a tím pěkným sloganem měla píseň také skončit, a nikoliv být doplněna ve špatném smyslu „dezo“ závěrem o kopání do prdelí a dalších inzultací různých částí těl vlastizrádných politiků. Následující, atmosférou trochu krylovskou (Karel Kryl je ostatně velkým Jorkovým vzorem) Na věčné časy, na téma posametového vstřízlivění, naopak řadím k tomu nejlepšímu na albu. Refrén sice vyznívá trošku v „poraženeckém“ duchu (“a teď tu v prachu země, v krvi ležíme, o milosrdenství prosíme“), řemeslně je ovšem dobře zvládnutý a celkově melodicky je píseň určitě fajn. Následuje klasickým kytarovým „backlightem“ (tj. hrají se „kila“ a ne vybrnkávání) hraná pomalá píseň Můžeme?!, která je pro mne důvodem udělat teď takovou jakoby čáru a ještě před zbylými písněmi okomentovat jednu věc „obecného“ charakteru alba. Můžeme?! je už desátou písní na albu, ovšem – když vynechám úvody a závěry u asi dvou-tří předchozích kousků, až jako desátá je první písní, kterou Jorek NEhraje tou stále stejnou vybrnkávací figurou. Možná s tím někdo nemá problém, ale já ano: album tím totiž – ve spojení s tím, že ani tempo tohoto hraní (a písní samotných) se napříč písněmi nijak výrazně nemění - získává na monotónnosti a v tomto smyslu hrozí, že začne posluchače nudit. V tomto smyslu je Můžeme?! na albu vítaným osvěžením; a i když na písni není nic abych tak řekl světoborného (natož ten backlight), mám ji docela rád. Aby ale „nevybrnkávací pauza“ netrvala dlouho, Jorek ji ihned utne v další písni Vrabec, která je o tom, jak rychle můžeme přijít o život. V kontextu alba je to takový příjemný (lehký nad)průměr. Jsme už ale u předposledního kousku, kterým je pomalá Píseň bezdomovce. Opět se vrátíme k backlightu, lehce kombinovaného s melodickým vybrnkáváním. Hudebně jde za mne o docela povedenou píseň, které hlavně v refrénu nechybí atmosféra. Pokud jde o text, je zde za mne ovšem dost kontrast mezi slokami a refrénem, kdy text refrénu je v pohodě, zatímco hlavně první sloka se za mne dost nepovedla; působí na mne jako taková slovní vata. My už jsme ovšem u poslední, titulní písně alba, u níž se Jorek co si pamatuju jednou dušoval, že podobnost názvu Pětihlavá saň s neblahou tehdy pětikoalicí, dnes již čtyřkoalicí, je náhodná :-) Píseň je oproti všem ostatním ozvláštněná střídmým a jednoduchým klávesově-klavírním podkresem, který měl na starost pravděpodobně Tomáš Ortel. Píseň určitě patří k tomu nejlepšímu na albu, především po textové jde za mne o možná nejlepší kousek z Jorkovy vlastní dílny (z těch písní, co na albu jsou). Sice mi moc nesedí Jorkova na mne příliš afektovaná, či jak to říct, deklamace v prostředku písně, ale někomu jinému třeba bude právě naopak vyhovovat.

Album nám dohrálo a já tudíž mohu okomentovat ještě pár jeho obecných parametrů. Pokud jde o Jorkův zpěv, několikrát se nepovedla intonace, ovšem zvlášť v mém případě rozhodně nebudu na takovou věc nějak důrazně poukazovat už jen proto, že sám mám s intonací stejné problémy. Spíš bych se malinko zastavil u frázování, na které mám myslím docela cit. Nevím, zda je to jen můj pocit, ale v nejedné chvíli napříč písněmi mi přijde, jako by Jorek úplně nevěděl, jak přesně daný verš či slovo zafrázovat a trošku to jakoby „ad hoc lepí“. Z mého subjektivního pohledu to ne vždy vyzní jak by mělo. No a pokud jde o zvuk, je to takový standard, ostatně, u tohoto typu hudby většinou nemáte moc co vymýšlet a písně to ani nepotřebují.

Když shrnu svůj pocit z alba, tak bych řekl, že Jorek natočil klidnou, spíše vážnou a mírně melancholickou, co do způsobu hry na kytaru trochu monotónní desku písní středo-pomalejšího tempa, určenou vyloženě pro klidný poslech v poloze sedmo či ležmo. Na albu není žádná píseň, která by se jako celek vyloženě hrubě nepovedla, stejně tak bych asi řekl že na ní není ani píseň, která by nad zbylými písněmi nějak opravdu výrazně vyčnívala, byť – jak jsem uvedl – na albu je pár písní, které jsou oproti těm zbylým lepší. Jorek ví, proč ze svého repertoáru na desku vybral právě ty písně, které tam jsou, a ne jiné. Nebýt jisté věci, tak bych se zeptal, proč na desce absentuje jediná vyloženě veselá či jediná rychlejší či vyloženě rychlá píseň. Ale nezeptám se, protože jsem byl přítomen na křtu této Jorkovy prvotiny a její autor tam vyhlásil, že má písní dost a že v dalších dvou letech se chystá vydat další dvě alba. Z tohoto hlediska očekávám ty rychlejší a veselejší písně právě na nich. Vím, že Jorek je má, a třeba do té doby ještě nějaké složí.

Je každopádně dobře, že tady opět jednou vyšla deska – jedna z nemnoha – jejíž autor se nebojí zpívat na rovinu, co si myslí - například o současném režimu. Je to potřeba jako sůl. Proto desce přeji, aby si našla své posluchače, a budu zvědavý na to, jak budou vypadat Jorkova další avizovaná alba. Byť zrecenzovat je už bude muset někdo jiný.

Celkové hodnocení: 6.5 / 10

P.S. třetí díl seriálu, pokud opravdu vyjde, vyjde určitě až po novém roce