Disidentské hudební recenze: 1. Ráj Pavla J. Hejátka v nedohlednu

Rozhodl jsem se nastartovat nový blogový miniseriál (zatím to vypadá na plus mínus 3 díly), v němž bych rád představil některá současná alba anti-systémových, polistopadovému režimu oponujících muzikantů.

Za umělci obecně se táhne jistá špatná pověst spočívající v tom, že když se ve státě změní režim, velká většina umělců před ním prostě ohne hlavu. Těch, kteří ji neohnou, je vždy menšina, a jsou nuceni odejít do jakéhosi uměleckého disentu (a někdy i do exilu), protože v „běžném uměleckém zázemí“ jim pšenka nepokvete. V současném režimu je tomu nejinak. Jelikož jsem si před pár dny pořídil nové album předního takového našeho hudebního disidenta, napadlo mne jej veřejně na blogu zrecenzovat, a vzápětí přišel nápad, že bych toho mohl zrecenzovat o malinko víc, protože vím o dalších dvou málo známých resp. zcela neznámých „disidentských“ albech (jedno čerstvé, jedno loňské), a třeba objevím ještě nějaké další. Nyní ale již pojďme k dnešnímu albu a jeho protagonistovi, jelikož před samotnou recenzí musím začít aspoň pár slovy o jeho autorovi.

Pavel Josef(ovič) Hejátko (*1975, dále jen PJH) je člověk, jehož jméno v posledních letech nebude neznámé zvlášť lidem, sledujícím tzv. alternativní scénu. I když dnes se mu budu věnovat jakožto písničkáři, je třeba říct, že je to především básník, kterému vyšlo již několik básnických sbírek, dnes většinou těžko sehnatelných či nesehnatelných. Nicméně, jak sám tvrdí v rozhovoru pro Délský potápěč ( díky němuž jsem se o PJH někdy kolem roku 2019 dověděl), už v devadesátých letech jej lákalo zhudebnění svých básní ve stylu prostého písničkářství s kytarou. K tomu se opravdu časem dostal a byl v něm podle všeho docela úspěšný; naposled podle svých slov vystoupil v roce 2017, od té doby už je „zakázaným umělcem“. V této periodě, konkrétně v roce 2015 PJH natočil - až do letošního 17.listopadu - své jediné (a studiové) CD „Vlaštovky v petroleji“. Pokud jde o ideovou rovinu, PJH je otevřeně levicově (komunisticky) zaměřená a polistopadovému režimu zatvrzele odporující osobnost s bohatou a, jak se říká, kontroverzní minulostí (kdo chce, najde si o ní něco na webu či výše rozhovoru), kterou zde ale nemíním nijak komentovat; navíc jsem dodnes neměl příležitost se s ním potkat osobně. Maximálně důležitá událost v jeho životě však nastala v temném covidistickém roce 2020, kdy byl za údajné (detaily případu neznám dopodrobna) napadení IZS a státních orgánů odsouzen do vězení. Ve vězení byl pro svou nezlomnou zásadovost (nenosit roušku, odmítat se testovat) bez nadsázky týrán a málem i přišel o život; propuštěn byl předčasně po roce a čtvrt jen proto, aby mohl na nutnou operaci; pokud vím, týrání ve vězení na jeho zdraví nechalo doživotní následky. I po tom všem si pro něj párkrát z ničeho nic přijela domů policie, aby jej vždy na několik dní zadržela (psal jsem o tom např. zde), za mříže se už naštěstí nevrátil. Každopádně si za tuto životní etapu získal obrovský obdiv a respekt anti-covidové opozice, a i já jsem mu (a pár dalším) za ni vzdal svůj hudební Hold.

Nedávno uplynulého 17.listopadu (v čase 17:11) PJH na svém facebooku zveřejnil status, jímž překvapil všechny: oznámil, že v ten den vychází jeho druhé, dvacetipísňové CD (a v limitované edici dokonce i LP) Eden nedohleden, a to ve dvou verzích, lišících se o jednu píseň. Příběh vzniku alba je vskutku pozoruhodný; Pavel totiž při jeho nahrávání vůbec netušil, že jej nahrává :-) Při návštěvě jeho kamaráda, strávené mj hraním množství písní PJH (který je prostě hrál doma), jej kamarád potají natáčel. Tento materiál se následně dostal až do ruského nakladatelství a TV „Rudá linie“, která jej v zastoupení s českým nakladatelství Kmen zpracovala, vybrala písně na CD/LP (bez Pavlova přičinění), vyrobila a vydala za odkoupení autorských práv od PJH, který tak z alba nebude mít ani korunu. Ten příběh skoro zní jako smyšlený marketingový tah :-) ale jsou nakonec všechny důvody věřit, že to tak skutečně bylo – a je to vskutku maximálně disidentské. No a právě na tuto „nejradikálnější tuzemskou protirežimní protestsongovou folkovou desku posledních pětatřiceti let“, jak je album inzerováno, se nyní podívám trochu blíže. Jen ještě uvedu, že krátce poté, co byl na Pavlův youTube kanál umístěn reel inzerující tuto desku, byl tento kanál z absurdního a nesmyslného důvodu „porušování autorských práv“ natvrdo smazán. Důkaz toho, jak moc se režim desky bojí?

CD (objednal jsem si variantu s písní „Soud“) je v klasickém obalu, s coverem s barokní soškou dítěte a bookletem, které svědčí o rčení, že v jednoduchosti je síla. Seznam písní, informace o vydání a nakonec drobné, ale pro mne velmi potěšující info, že CD bylo „vyrobeno na Moravě“. Když CD vyndáte, vykoukne na vás z pod něj vážně se tvářící Pavel s nylonovou kytarou. Booklet pak obsahuje texty všech písní, což je moc fajn i vzhledem k podmínkám, v nichž bylo CD „nahráno“; pokud by posluchač něčemu v Pavlově zpěvu nerozuměl, může si to ihned ověřit v bookletu.

Pokud muzikant funguje v tom nejjednodušším módu, jako je právě písničkář s kytarou, pak, aby zaujal, musí přijít minimálně s jedním, ale nejlépe s kombinací více a nejlépe samozřejmě všech následujících kvalit: velmi dobré texty, kvalitní zpěv anebo aspoň charismatický vokální projev, melodie, které zaujmou a ideálně také nenudící a (nebo) harmonicky i melodicky zajímavý styl hry na kytaru. Jak se, hodnoceno z těchto hledisek, Pavlovo nové CD podařilo? Pojďme si nejprve projít jednotlivé stopy:

Album otevírá – na Pavla netradiční – instrumentálka s básnickým názvem V studánku, u níž …, hraná na nylonku. Příjmená, ani ne minutu a půl dlouhá věc, jež posluchače lehce uvolní; mimochodem, celých 6 stop na CD je kratších než 2 minuty. Následuje opět nylonková a pomalá Padlým, která, ač s pesimistickým textem, hudebně opět spíše uklidní. Třetí věc, nazvaná Jen se časem vybarvit, je první písní CD hranou na jumbo, tzn. kytaru s kovovými strunami a pozitivně na ní hodnotím to, že mezi jasně převažujícím středním až pomalým tempem většiny písní alba je tato, možná jako jediná, ve slokách a mezihrách rychlejší co do tempa; navíc zde Pavel hraje takový „neklasický“, tlumený backlight se zajímavým akordovým postupem. A zmínit lze i to, že název písně v textu zazní jakožto slogan malinko netradičně vždy na konci sloky a nikoliv v refrénu. Jumbo si Pavel ponechává i v další písni Slavobrána, která je pro mne prvním vrcholem alba hlavně co do melodie - konkrétně v jednoduchém, ale velmi chytlavém melodickém refrénu - a taky v moc fajn vybrnkávacím motivu. Chvílemi drsný Pavlův chraplák zde pak vzdáleně připomene Jima Čerta; škoda jen párkrát ujeté intonace, ve slokách možná zčásti dané i tím, že na rozdíl od refrénu jsou napůl deklamované. Celkově je ale pro mne Slavobrána jeden z vrcholů alba. Následující, příjemně Nohavicovsky působící Probuď se duše je jednou z nejstarších na desce, dle Pavlových slov má 22 let. Pavlův hluboký hlas je zde velmi příjemný a jumbo zase vystřídala nylonka; píseň má rovněž, jak by řekli Horkýže slíže, silný refrén. Následuje bezrefrénová Balada o ovcích, opět na jumbo. Pokud se zeptáte, je-li zde význam pojmu „ovce“ míněn tak, jak je používám o lidech, kteří prostě automaticky udělají, co jim např. vláda či prostě nějaká autorita nařídí, pak odpověď zní ano. Melodicky se tato píseň mohla povést o malinko líp, ale zase u ní potěší tentokrát již klasické „backlightové“ (a přece jen malinko „rychlejší“) mezihry. Další věc V čekárně na proslovy patří k tomu slabšímu z alba; líbí se mi na ní nejvíc ta čtyřakordová vybrnkávka následující po slokách. Mezi to slabší z alba patří BOHUŽEL i následující věc, a sice Sametové pokušení (ne, nejedná se o ódu na nějakou cukrovinku typu Rafaelo, nýbrž o jasné zhodnocení sametového povodu), protože tématicky jde jednoznačně o píseň, která musí režimu prudce zvednout tlak; byla navíc použita právě v tom album avizujícím reelu, který „zařídil“ smazání Pavlova youTube kanálu. Melodicky nejde o nic extra zajímavého a výjimečně bych si dovolil poukázat i na (na Pavlův standard) poměrně banální a předídatelné verše jako „vedl-svedl“ či „prachy-strachy“. Pokračujeme ovšem dál na Hledám tě všude: takový ani ne dvouminutový Hejátkovský standard s velmi silným poselstvím k vážnému zamyšlení pro nás všechny v závěru písně: „rozloučení není zrovna odvaha, a ten, kdo miluje, to za žádnou cenu nevzdává“. Následuje píseň, která je pro mne již klasika a zároveň jediná věc z alba, kterou jsem už před jeho poslechem znal a kterou možná budou znát i čtenáři: jedná se o anti-covidistický kousek Vir a docela mne překvapuje, že o této písni se v době, kdy vyšla, mainstream (byť takový ten „mainstream druhé kategorie“) nejen zmínil, ale také – na jejím základě? - udělal s Pavlem rozhovor. Hudebně, konkrétně stylem a rytmikou vybrnkávání, dost připomíná Nohavicovu „Když mne brali za vojáka“; melodie závěrečného verše sloky je dokonce nachlup stejná. I když bych si Vir nedovolil nazvat „vykrádačkou“ zmíněného Nohavicova hitu, přesto by mne zajímalo, zda se jí Pavel po hudební stránce skutečně inspiroval. Tak či tak, jde o druhý vrchol alba a protože jsme přesně v jeho půlce, udělám nový odstavec.

Následná píseň Strach album osvěží Pavlovým hvízdáním – konečně taky něco jiného než jen „kytara a zpěv“ :-) Existenciální dvouminutovka, naléhavá melodií, zpěvem i textem, patří rozhodně k tomu lepšímu, možná i nejlepšímu z desky. Mi ale již hraje v reproduktoru další píseň, druhá nejdelší na albu (něco přes čtyři a půl minuty), která je pro mne, spolu se Slavobránou, dalším vrcholem alba po hudební stránce: ironická Czechia. Je zde zajímavé vybrnkávání, před-refrénové mezihry, v průběhu písně se mění tempo a rytmika a navíc v refrénu jde o jednu z mála chvil, kdy by se dalo hovořit o vesele (byť jde o velmi ironické veselí) laděné písni; ovšem i text je velmi povedený. Další píseň Soud je tou, kterou se album liší od jeho druhé varianty, kterou nemám a která obsahuje jinou píseň, nazvanou Vítězné prohry. Soud je píseň kontrastu mezi neradostným textem a relativně příjemné melodie s určitou ironií v pozadí. Píseň však končí ohromně silným poselstvím „vyfasuji doživotí radši, než zradit“, což se mohou zdát být exaltovaná a pseudo-hrdinská slova, ovšem v Pavlově případě vzhledem k jeho děsivé covidové vazbě mu je věřím. Škoda je jen mírně rozladěné kytary. Album však běží dál a pokračuje hudebně zajímavou písní Co smyslem je, z níž jako z jedné z mála na albu (aspoň dle mého nedokonalého chápání) vysvítá Pavlovo levicové vidění světa. Nevím moc, co k ní víc napsat kromě toho, že určitě patří mezi povedené věci na albu a že opět obsahuje velmi silnou výpověď v závěru textu, kterou ale tentokrát neprozradím. Následující Živí mrtví sama o sobě určitě není špatná, ale v kontextu celku bych ji zařadil asi spíš do té slabší části alba. Sůl v očích po poslechu další stejnojmenné písně určitě mít nebudete, naopak se vám dostane básnického textu a výrazově kvalitního Pavlova zpěvu. Další píseň Ač stále spolu je v kontextu alba spíš průměrem, s tématem složitých partnerských vztahů, které jsme v písních obecně asi slyšeli už vícekrát. Následuje nejkratší píseň na albu, dva a šedesátisekundová Evoluce, která je hodně negativním Pavlovým hodnocením lidstva jako takového. V kontextu alba opět píseň spíše průměrná. To už jsme ale u předposlední Nad mraky a výš, s příjemnou Nohavicovskou melodikou a textem, jež interpretuji (snad správně?) jako kritiku společnosti upřednostňující bezpečí a zajištěnost před svobodou. Patří určitě do té lepší části alba. A do ní určitě patří i závěrečná, nejdelší píseň alba, nazvaná V tom novém roce, která je pro mne důkazem toho, že vydařená melodie a vybrnkávací motiv může sám bez meziher či jiných ozvláštnění utáhnout i delší píseň, aniž by nutně začaly časem nudit. V textu nás pak silně osloví výpověď toho, kdo se nevzdává (“kdo z boje neutíká, nemá se dobře, srdce je dýka a na rtech řetěz“) a neradostná předpověď toho, co je před námi (“dokud je mamon to nejhlavnější, bomba tiká, až procitneme, bude to bolet, budeme zticha“). Ráj na konci tunelu Pavel prostě stále nevidí ...

Když to celé shrnu, pak: pochvalu určitě zaslouží Pavlův zpěv, který nenudí, pracuje s dynamikou a výrazem, je „živý“. V kytarových vyhrávkách a postupech umí Pavel překvapit a zahrát v daném místě jiný akord, než byste v kontextu čekali, harmonické postupy jsou nejednou zajímavé; rovněž je moc fajn, že, viděno napříč albem, vybrnkávací styl či obecně způsob hry na kytaru není monotónní a mění se, nejednou i v průběhu písně. Texty bych ani neměl mít moc právo hodnotit, Pavel je na rozdíl ode mne básník s několika sbírkami na kontě; až na tu drobnou výtku v Sametovém pokušení asi není moc co kritizovat; pokud jde o obsah, nelze pochybovat, že Pavel ví, o čem zpívá, a že jeho vhled do témat textů je kvalitní. Jestli mi na albu něco chybí, pak je to stoprocentně výrazná a melodická píseň Modrožlutá, která by režimu zvedla tlak až k infarktu a na album podle mne rozhodně patří; ovšem, o těchto věcech nerozhodoval dokonce ani Pavel sám. Každopádně – a teď vím, že asi naštvu nejen jeho fanoušky, ale možná i PJH samotného – pokud by Modrožlutá, ale např. také něco ve stylu Písně o kavárnících, na desce nechyběla, pak bych mnohem jednoznačněji souhlasil s tím, že jde o „nejradikálnější tuzemskou protirežimní protestsongovou folkovou desku posledních pětatřiceti let“. Takhle s tím souhlasím asi taky, ale kdyby tam nebylo to „folkovou“, tak bych si tím až tak jist nebyl. Že by však režim tuto desku rád zadupal do země, o tom asi nelze pochybovat.

PJH je jistě člověk, s nímž se v lecčems neshodnu. Je to však „člověk, co pro své přesvědčení má sílu trpět ve vězení“, mám-li trochu narcistně parafrázovat svou vlastní, výše odkazovanou píseň. A to je něco, čeho si velmi vážím vždy, a to, že to Pavel potvrdil v praxi, zesiluje punc věrohodnosti jeho tvorby. Jsem moc rád, že toto jeho pozoruhodně vzniklé album vzniklo a vyšlo. K poslechu jej mohu rozhodně doporučit a vzhledem k nevelkému nákladu bych na místě potenciálního posluchače s jeho pořízením vůbec neváhal.

Celkové hodnocení: 8.5/10