Čtyři roky pro Mariána Magáta: report z cesty na najvyšší súd

Minulé úterý jsem byl v Bratislavě na Nejvyšším soudu svou osobní účastí podpořit možná nejznámějšího slovenského politického vězně současnosti. Trochu opožděně přináším report z tohoto výletu.

Tím vězněm není nikdo jiný než Marián Magát a již jsem o něm něco krátce psal tady. Slovenskému establishmentu totiž hrozilo, že již tři léta v koluzní vazbě sedící a 20.1.2025 stále právoplatně neodsouzený Marián bude muset být 24.1.2025 propuštěn, což by nejen pro „lobby Podzemnic olejných“ (kdo ví, co tím krycím jménem redaktor slovenského rádia Infovojna, Norbert Lichtner, svého času označil, je zorientován :-) ) bylo pravděpodobně nezkousnutelné a nepřijatelné. 21.1.2025 v 10:00 měl tedy Nejvyšší soud definitivně rozhodnout buď o Mariánově propuštění, nebo potvrzení trestu a jeho výši – Mariánovi hrozilo 6 let za mřížemi. Marián pozval nejen své příznivce, ať jej přijedou podpořit na soud osobně, a tak, jelikož jeho kauzu sleduji dlouhodobě, jsem si vzal den dovolené, z pondělka na úterek 21.1. přespal v Břeclavi a ráno vlakem a posléze autobusem bratislavské MHD č. 93 dorazil na místo již před devátou. Byl jsem tam za veřejnost asi jako první, a jak se později ukázalo, jediný z České republiky.

V průběhu času veřejnosti přibývalo a já jsem získal jeden postřeh. Totiž, Mariána nepřicházeli podpořit nějací „holohlaví a hákovými kříži potetovaní náckové“ (pár holohlavých nás tam bylo, ovšem holá hlava neznamená vůbec nic – já třeba chodím holohlavý prostě kvůli plešatění), nýbrž mimo jiné i obyčejné „šedesátileté tetky“ či mladí, kteří by vzhledem pasovali spíš do nějakého tanečního klubu popř. do vysokoškolských technických laboratoří než na soud „strašlivého extrémisty“. Již brzy po příchodu jsme se dověděli, že místnost, v níž bude jednání probíhat, má pouze 25 míst pro veřejnost, s tím, že několik míst je rezervováno pro osoby, za účelem zmatení nepřátel establishmentu nazývaných „novináři“. A jak lidí přibývalo, ukázalo se, že to bude problém, zvlášť po té, když místní velitel policie tlumočil zprávu od jakési soudkyně či koho, že novinářů má být 10 a míst celkem bude jen 23, takže veřejnost bude mít jen 13 míst – v tu dobu se nás ve vestibulu NS tísnilo již snad přes 30. To v nás vyvolalo velikou nelibost, protesty a pan policista neustále „odrážel“ požadavky veřejnosti, aby to nějak zařídil, protože lidé si kvůli tomu, aby se tam dostali, brali dovolenou, vstávali ve 4:00 ráno atp. Jedna z těch „šedesátiletých tetek“ jménem Slávka, vybavena větší kuráží než většina mužského obecenstva včetně mne, se rozhodla, že se dostane do pojednávací místnosti stůj co stůj, ať ji třeba zavřou, a během toho, co velitel policie četl jména těch, co na místo dorazili první a měli se tak na pojednávání dostat, se vtlačila na schodiště a vyrazila nahoru. A musím uznat, že to nakonec možná právě díky ní dopadlo tak, že nás do pojednávací místnosti nakonec pustili všechny, aniž bychom tušili, co o tom vlastně fakticky rozhodlo. Prostě to na nás soudní ansámbl zkoušel, možná si přál, abychom udělali nějakou výtržnost a měl záminku zrealizovat pojednávání zcela bez přítomnosti veřejnosti; těžko říct. Však nám taky pak Slávka v pauze v pojednávací místnosti řekla, že je z nás chlapů zklamaná.

V pojednávací místnosti mne překvapilo, že jsem byl jediný, kdo byl oblečen v triku s Mariánem a nápisem „hrdina, nie zločinec“; naivně jsem si myslel, že jej tam budou mít všichni. Marián při příchodu v poutech sklidil potlesk. Soudce Paluda na začátku sice zakázal pořizování videozáznamů a fotek, ale pořizování audiozáznamu povolil. Samotný soud netrval dlouho: soudce konstatoval současný stav jednání, prokurátorka navrhla smést námitky a návrhy Mariánova obhájce ze stolu a obhájce na nich naopak trval; porota se pak odebrala k poradě a vyhlásila 20 minut pauzu. Po návratu soudce pokynul ať se postavíme a jal se vynést rozsudek. Zatímco na samotném začátku jeho řeči to vypadalo velmi nadějně, neboť začal zproštěním Mariána z některých z víc než 40 „popíračsko-extrémistických trestných činů“, z nichž byl byl obviněn. Nicméně následně jsme se dověděli, že Marián se odsuzuje na 4 roky – s tím, že ty tři, které už odseděl, se mu do tohoto trestu již započítávají. Dostal tedy sazbu na spodní hranici toho, co mohl dostat. Důvodem odsouzení bylo to, že již v době, kdy Marián seděl v koluzní vazbě v roce 2022, přes telefon zařídil přes nejmenovanou osobu zveřejnění jednoho z hlavních důvodů jeho vazby, knihu Židokracia, ve formátu PDF na svém Telegramovém kanále. Naše zklamání bylo značné, nicméně Marián vzal celou věc s klidem. Když jej policie v poutech odváděla, opět jsme jej vyprovodili potleskem, a na chodbě pak Marián na dotaz „novinářů“ odpověděl, že bude dále psát svou druhou knihu, která bude právě o těchto soudních procesech.

Začali jsme se pozvolna vzájemně loučit a rozcházet, a u toho si samozřejmě sdělovat své dojmy a také se ptát, jak celý ten rozsudek chápat. Nakonec i díky Mariánovu obhájci Marinovi Burianovi vyšlo najevo, že po dvou třetinách doby výkonu trestu je možné požádat o (nenárokové) podmínečné propuštění, o které, jak jsem zjistil, měl Marián prostřednictvím svého právního zástupce již požádat. S tím, že Marián má přímo od velitele věznice potvrzeno zcela bezproblémové chování při výkonu trestu, což zvyšuje šanci na propuštění. Otázkou je, co bude onou podmínkou propuštění a nakolik bude pro Mariána při vědomí jeho zásadovosti přijatelná. Venku před budovou soudu jsem pak na úplný závěr jsem natočil závěrečný komentář Františka Drozda a spolu s jistým Filipem a jeho mámou jsem se autobusem 93 vydal zpět na Bratislavské hlavní nádraží – potěšen tím, že budu doma mnohem dříve, než jsem předpokládal.

Co dodat na závěr? Je fakt, že mne pak na nádraží chytl takový sice malilinký, ale přece jen nějaký pocit drobné marnosti či jak to nazvat. Nabízí se otázka, zda se Marián (*1985) vůbec dožije toho, o co usiluje. Tyto věci se totiž mění, s výjimkou válek a (krvavých) revolucí, které si doufám nikdo nepřejeme, většinou velmi pomalu, pokud k jejich změně vůbec dojde. A vůbec to nezávisí jen a pouze na mocných, nýbrž svůj podíl má i obyčejná veřejnost – ta v současné situaci především svou lhostejností k valné většině toho, co se děje, změnu příliš nepřibližuje. S tím, že se toho nedožije, je ale Marián možná smířen, byť zároveň i věřím, že šance na to, že jeho boj dojde úspěchu ještě za jeho života, je mu značným motorem a palivem, který jej žene, aby obdivuhodně obětoval i ty roky života v těžkém vězení. Jaký je jeho plán do dalších dní se možná brzy dozvíme na jeho telegramovém kanále. Mimochodem, pár dní po Mariánově soudu měla z podobných důvodů soud skupina kolem „moravského Magáta“, vydavatele časopisu Radix Pavla Kamase. Tomu hrozí snad dvojnásobně větší trest, než Mariánovi, a to z podobných důvodů. I když se úplně necítím být jeho „fanouškem“, k jeho kauze mám samozřejmě analogický postoj, jako k Mariánově, a v názoru na všechny ty popíračsko-zpochybňující paragrafy se s ním jistě shodnu.

Na závěr už jen potvrdím platnost verše z mé písně: nemám na tebe, Mariáne ...