Co je to prosba? (rozlučkový blog)

Po dlouhé době přináším text na filosofické téma, čímž se na chvíli vracím do období prvních let tohoto mého blogu, který jsem založil cca v půlce roku 2013.

Dnešní téma jsem měl v hlavě už doslova jednotky let, ale z nějakých důvodů jsem jej pořád odkládal, zapomínal na něj atd. Téma se bude týkat jednoho ze dvou „kouzelných“ a komplementárních slovíček: jde o slova prosím a děkuji. Tato slova chápeme většinou pouze tak nějak intuitivně a, jak by řekl Heidegger, netematicky. A přestože si bohužel nepamatuji ten hlavní motiv, proč jsem si k analýze vybral první z těchto dvou slov označujících určitý specifický čin či konání, i bez něj jsou zde důvody, proč se jej pokusit rozebrat – např. právě ono netematické-intuitivní chápání jeho významu. V dnešním textu se tedy pokusím důkladně rozebrat a popsat, co to vlastně vykonáváme v tom okamžiku, v němž vyslovujeme ono slůvko, které toto konání manifestuje - slůvko prosím. Substantivum prosba pak vylučuje ta alternativní použití slova prosím, které vyslovíme když přijímáme telefonní hovor, když se pohoršeně „ujišťujeme“ o nějakém, vůči nám vzneseném a z našeho pohledu drzém či nehorázném výroku, nebo když odpovídáme právě na onen komplementární výraz poděkování, tedy když na vyřčené „děkuji!“ odpovíme „prosím!“ O těchto významech zde řeč nebude. Bude řeč pouze o tom významu, kdy prosím „o něco“.

Jaké nutné znaky akt „prosení“ tedy má? Mám za to, že jsou to následující; některé z nich jsou banální, ale jen proto je není na místě vynechat.

1. Pokud (o něco) prosím, pak vždy prosím někoho, teoreticky něco. Banální je skutečnost, že prosit nemohu sám sebe, pokud tak nečiním pouze metaforicky, jako když se ráno rozespalý pokouším sám sobě pokynout „prosímtě, vstaň už!“ Prosit mohu pouze někoho druhého: nejčastěji samozřejmě druhého člověka, pokud jsem věřící, pak nejčastěji Boha, popřípadě jinou „zásvětnou“ bytost, v jejíž existenci věřím. Pokud jsem, řečeno s Tomášem Halíkem, „něcista“ – věřím, že „něco nad námi je“, nebo nějakým způsobem věřím v jakýsi anonymní nekonkrétní všehomír - pak mohu teoreticky prosit tento všehomír; jestli se to reálně děje a nakolik jsou takové prosby myšleny vážně, o tom nemám informace, ale principielně to asi nelze vyloučit.

2. Pokud prosím, pak onomu někomu, popř. něčemu, koho resp. co prosím, sděluji, že je nějaká věc, kterou hodnotím jako dobro (dobro moje, či dobro někoho/něčeho jiného), a že objekt mé prosby má dle mne určitou moc či schopnost toto dobro přivodit, uskutečnit, nebo jeho uskutečnění alespoň přiblížit. Tuto mou domněnku může objekt mé prosby – ať už pravdivě, nebo vylhaně – vzápětí odhalit jako mylnou, ale to ji nijak neodstraňuje jakožto jeden z definičních znaků prosby.

3. Když prosím, pak tomu, koho prosím, musím nechat úplnou svobodu v tom, jestli on mou prosbu splní, a jeho případné odmítnutí mou prosbu splnit pro mne nefunguje jako důvod či legitimace následného hněvu, zahořklosti a podobných negativních emocí či stavu vůči němu. Prosba je prosbou právě proto, že její splnění je věcí svobody, nikoliv povinnosti či strachu z následku nesplnění prosby. Prosba se vylučuje s manipulací. Manipulace může být buďto „tvrdá“, jako v případě, kdy např. „prosím“ někoho, o kom vím, že je křesťan, a po přednesení své žádosti mu řeknu něco ve smyslu „jsi křesťan, tak jsi přece povinen druhým pomáhat, to by jsi byl špatný křesťan, kdybys nepomáhal; zadarmo jsi dostal, tak máš zadarmo dávat!“. Nebo může být „měkká“, jako v případě škemrání jakožto soustavného, nepřerušeného, až otravujícího, emočně patřičně zabarveného přesvědčování druhého, aby mou prosbu splnil, aniž bych mu ovšem předkládal nějaké pseudodůvody toho, proč by to měl udělat. Tato „měkká“ manipulace škemráním je rozhodně menším problémem, než manipulace toho typu, jakou jsem uvedl výše, a určité prvky prosby stále obsahuje, ale u dospělého člověka přece jen působí přinejmenším trochu dětinsky, zatímco u dětí se nějak toleruje.

4. Prosba nezakládá ani povinnost se za její splnění nějak revanšovat, z druhé strany rozhodně nezakládá ani povinnost se nijak nerevanšovat a naopak zakládá určitou vhodnost se za ni nějak odvděčit, a to tím více, čím náročnější její splnění bylo, čím větší oběť znamenalo pro toho, kdo prosbu splnil. Z druhé strany se ovšem dá říci, že prosba zakládá povinnost poděkovat alespoň verbálně, pokud k jejímu splnění dojde. Pokud bych za splněnou prosbu záměrně nepoděkoval, pak bych fakticky zpětně popřel, že moje žádost byla prosbou. Pokud bych nepoděkoval nezáměrně, typicky proto že bych zapomněl, pak sice jde o určitý defekt, určitou nedokonalost, ovšem pokud jsem trochu „morálně na úrovni“, tak mi to dříve či později dojde a pokud mezitím dotyčný „splnitel“ mé prosby např. nezemřel nebo se mnou nepřestal mluvit, mohu se mu za to vždy upřímně omluvit a poděkovat mu zpětně. Poděkování je něco, co by si z jedné strany rovněž žádalo samostatný text, ale pokud trochu předběhnu, pak lze říct, že poděkování je ten samý typ skutku (se stejnými náležitostmi) jako prosba, je ovšem závislý na splnění oné prosby.

Doplňme na závěr tohoto bodu, že šlo-li o (splněnou) prosbu např. vůči Bohu (popř. všehomíru atp), jedná se o poněkud speciální situaci, jelikož odvděčit se Bohu nemáme příliš jak, protože vše máme právě od Něj. Resp. nabízí se projev vděčnosti ve formě (většího) odevzdání se do jeho vůle, ale to už jsme trochu mimo téma.

5. Když autenticky prosím – a tedy v mé prosbě není žádný prvek manupilace nebo „vyčuranosti“, který akt prosení ihned anihiluje - dávám tím najevo, že jsem buď jaksi bezmocný pokud jde o uskutečnění předmětu mé prosby, nebo že sice bezmocný nejsem, ale uskutečnění žádané věci mnou samým by mi nebo někomu jinému více či méně zkomplikovalo život. Prosením tedy vždy vyjadřuju jakousi nedokonalost na mé straně, jakousi závislost na druhých či aspoň její náznak. Nemohu prosit o něco, co jsem schopen si zcela a bez problémů zařídit či uskutečnit sám a v čem mi brání pouze má lenost nebo chuť svůj čas místo realizace mé žádosti věnovat nějakým zábavám. Dovedete si představit, že byste někomu řekli „prosím, mohl bys mi zajít nakoupit, protože mi se nechce a chci se válet v posteli?“ a on vám to splnil? Splnění takové „prosby“ by bylo známkou hlouposti a snad až nemorálnosti toho, kdo by onen nákup na základě oné „prosby“ skutečně zrealizoval a ještě za to nic nechtěl.

6. Prosbu vyjadřuji nejtypičtěji a nejčastěji ústně nebo písemně (někdy také teoreticky např. pohledem), ovšem jak především v ústním, tak asi i v písemném projevu samotné vyslovení slova prosím ještě zdaleka nečiní prosbu prosbou. To je sice patrné už z některých bodů výše, ovšem i kdyby se v „prosbě“ nepoužila žádná manipulace či drzost, pokud bych slovo prosím teoreticky vyslovil s hněvivým, uraženým, ponižujícím atp zabarvením hlasu či výrazem tváře, pak takový skutek opravdu nelze považovat za prosbu. Aby byla prosba prosbou, musí její vyslovení popř. napsání splňovat určité náležitosti jako vlídnost, respekt, příslušný tón a barvu hlasu a grimasu tváře atp.

Jak je vidět, akt prosby v sobě obsahuje množství znaků a náležitostí; a pokud jsem podle vás ještě na nějaký důležitý zapomněl, dejte mi vědět v komentářích. Slovo prosím, pokud jeho napsání nemá být lží, manipulací atp, je v tomto smyslu jakousi jednoduchou verbální či písemnou „substitucí“ všech těchto znaků v aktu prosení přítomných. Pojďme si zkusit zformulovat onen skutek prosení tak, jako bychom slovo prosím vůbec neměli k dispozici. V této formulaci budeme pro příklad prosit, bez použití tohoto slova, o svezení autem za nemocnou babičkou na místo špatně dostupné veřejnou dopravou za účelem dovezení léku:

Chtěl bych ti něco naléhavě sdělit. Moje babička náhle vážně onemocněla. Bydlí na vesnici, která je 40km daleko, autobus tam jezdí jen dvakrát denně, navíc s přestupem, a dnes už se tam nemám jak dostat, protože nemám auto. Nutně potřebuje lék, který jsem jí dnes pracně sehnal, potřebuje jej co nejdřív, jinak se její stav bude prudce zhoršovat. Pro babičku je ten lék, který jí pomůže k uzdravení, velikým dobrem, a pro mne je její uzdravení také velikým dobrem. Jsem v tom ovšem závislý na ochotě a dobrosrdečnosti druhých, lidí jako jsi ty, bez nichž se nyní neobejdu. Vím, že máš auto. Ohromně bys babičce i mně pomohl, pokud bys byl ochotný mne k ní dnes co nejdříve zavézt. Nebudu se na tebe zlobit, pokud řekneš ne. Není vůbec tvoje povinnost to pro mne učinit, vím, že to pro tebe může znamenat oběť, samozřejmě tě k ničemu nenutím. Pokud to pro mne učiníš, budu ti nesmírně vděčný, mohu se ti i materiálně odvděčit.

Samozřejmě, že v realitě, když někoho prosíme, velmi často samotné vyslovení slova prosím doplníme upřesňujícími informacemi toho typu, které jsem uvedl v příkladu výše. Smyslem dnešního textu rozhodně není čtenáře toto odnaučit a poučit jej, že toto vše je již obsaženo v samotném aktu prosby reprezentovaném slovem prosím a že nemá smysl to „duplikovat“. Smyslem je explicitace a tematizace toho, co že to vlastně přesně činíme, když někoho o něco prosíme. Snad se mi to povedlo způsobem, který čtenáři aspoň něco drobného přinesl.

Vážení čtenáři, dnešní text, který se z vůle adminů již ani nezobrazuje v seznamu nových blogů, je mým posledním textem na blogu iDnes. Důvody, proč to tak je, mohu v případě zájmu uvést v komentářích. Další mé texty najdete na jiné platformě – která to je, to se dovíte opět až v komentářích. Sice jsem v letošním roce napsal pouhé dva blogy – a to v jeho úvodu a nyní v samotném záběru – ale v tom příštím to snad bude o něco lepší. Zdejší blog na iDnesu zde prozatím nechám jako archivní, i když v budoucnu se to může změnit.

Přeji vám všem, aby ten příští rok byl pro vás v rámci možností dobrý. Kdyby se náhodou našel někdo, koho můj konec na blogu iDnes potěší, přeji mu, ať je to potěšení vydatné. A budu rád, pokud se zde najde někdo, kdo bude mou další tvorbu sledovat na oné jiné platformě.

Mějte se dobře!