Zvířátka a deprese

Na místě kde rostly stromy, seděl na pařezu jezevec a ptal se zvířátek. „Kdo mi řekne co je to deprese?“

„Já to vím,“ přihlásila se veverka. „Zrovna se mi to stalo včera. Deprese je ještě čerstvá. Včera jsem si zakopala do země ořech a nemůžu jej najít. Jsem děsně naštvaná.“

„Tak to nebude deprese,“ usmál se vlídně jezevec. „Depka je totiž něco trvalého, co trvá týdny, měsíce, i roky a může ve vás oxidovat do konce života a možná i potom.“

„Tak to budu mít já,“ ozval se medvěd. „Sedla si na mě minulou zimu a nemohu se ji zbavit. Štípě mě a pije krev a děsně mě to štve!“

„To bude blecha,“ mávl tlapkou jezevec.

„Uch,“ odkašlal si vlk a pravil. „Myslím, že to bude děsně nakažlivá nemoc, kterou přenáší člověk. Kam jen šlápne, je katastrofa. Kácí stromy, dělá díry do země…nemáme kde spát, nemáme co jíst a nemáme ani kam se přestěhovat. Depresi dostaneme nakonec všichni.“