Zajíc a želva

Želva s krásným krunýřem pojídala salát. „Než jej sníš, na druhém konci doroste.“ Zasmál se zajíc. „Nespěchám.“ Řekla želva. 

„Jím pomalu, utíkám pomalu a stárnu taky pomalu.“

„Já dělám všechno rychle. Běhám rychle, chroustám rychle a ….“

„Rychle se rozmnožuješ,“ skočila do zaječí řeči želva.“ Vypadá to, že jste se přemnožili.“

„To je naše obrana. Jeden z nás je uloven a další tři se narodí. Ale mít ten váš krunýř, to bych mohl zpomalit. Liška by jej neprokousla a sova drápy nezachytla. Užíval bych si života v lese, a taky se trochu vzdělával.

Želva si povzdechla a pravila.

„Raději bych měla tvůj kožich a zaječí nohy. I ten poslední ptáček dovede vyletět nahoru, aby unikl šípu, i ta nejmenší myška se dokáže zahrabat. Moje ochrana se proměnila v prokletí. Člověk nás loví hlavně kvůli krunýři. Z želvoviny vyrábí brýlové obruby, hřebeny nebo sponky do vlasů. Nestačíme pokrýt světovou poptávku.  

Liška je sice hladová, ale nesežere více než jednoho zajíce. Hraboš pije sice z řeky, ale jenom si naplní bříško. I kdybych nakladla tisíc vajec, člověk by nás pobil všechny.

Být tak zajícem, utekla bych pryč.“