Žába, racek a studna

Ve staré studni, ukryté mezi kopřivami a divokým bezem, žila žába....................................

Studna kdysi patřila k vesnici. Z té však nezůstalo téměř nic. Domy se rozpadly, střechy roznesl vítr a cesty pohltily keře a břízy. Jen několik kamenů zarostlých mechem připomínalo, že zde kdysi hořel oheň, na němž si lidé pekli chléb.

Studna však přetrvala.

Její kamenné stěny byly chladné a mezi spárami rostly kapradiny a i v nejpranějším létě si držela čistou vodu. Nad hladinou poletovaly mouchy, komáři pískali a drobný hmyz usedal na mech. Potravy měla žába dost a většinu času se mohla jen rozvalovat u okraje studny. A když se přiblížilo nebezpečí, stačilo skočit do vody a …

Žbluňk!

Jednoho letního dne přiletěl ke studni racek. Dlouhá cesta mu vysušila hrdlo, a tak usedl na kamenný okraj a sklonil zobák k vodě.

Žába vystrčila hlavu nad hladinu a pyšně se zeptala:

„Racku, viděl jsi někdy něco tak nádherného, jako je má studna?“

Racek se napil a pravil: „Voda je chladná a sladká, ale je jí tu jen trochu. Tvá studna je jen kapkou v nesmírném moři světa.“

Žába zamrkala.

„Cožpak existuje více vody, než je v mé studni?“

„Znám a vím kde je moře,“ odpověděl racek a obrátil zobák k vzdálenému obzoru.

„Tak nenapínej! Jak je veliké to tvoje moře?“ kvákala žába a netrpělivě přešlapovala na kameni.

„Kdyby tvá studna byla jedním listem, tak moře je celým lesem a možná ještě větší.“

„Kvaki-kvak! To je přece nesmysl! Kde by se vzalo tolik vody?“

Racek si uvědomil, že slova žábě nestačí. Nabídl ji, aby se přesvědčila sama.

„Usedni mi mezi křídla,“ řekl. „Odletíme společně k moři.“

Žába nejprve zaváhala. Studna byla bezpečná a svět se jí vždy zdál plný nebezpečí. Zvědavost však byla silnější.

Opatrně se usadila rackovi mezi křídly a pevně se přitiskla k jeho hřbetu. Jak je ta žába studená, pomyslel si racek, když ucítil její mokré břicho.

Roztáhl křídla a vzlétli.

Studna se pod nimi rychle zmenšovala. Nejprve byla kruhem, pak malou mincí a nakonec jen tmavou tečkou v zarostlé krajině.

Pod nimi se táhla pole, lesy a řeky a žába poprvé spatřila, jak nepatrné je místo, které až dosud považovala za celý svět. K večeru se před nimi otevřel modrý prostor a žába zatajila dech.

Slunce se ve vodě třpytilo v tisících záblescích a bílé hřebeny vln se v dálce zvedaly a mizely, jako by moře pomalu a hluboce dýchalo. Racek snesl žábu na písečnou pláž.

„Tady je moře,“ řekl. Pak se vznesl k obloze a odletěl lovit ryby.

Žába stála na břehu a žasla. Tolik vody! Racek měl pravdu. Její studna se v tu chvíli zdála menší než kapka rosy. Radostně skočila do první přicházející vlny.

Moře ji popadlo, převrátilo a odneslo několik skoků od břehu. Sotva se žábě podařilo vynořit, převalila se další vlna. Moře ji vniklo do očí i do pusy, proud ji vláčel sem a tam a písek jí odíral kůži.

Až po dlouhém zápase se konečně vyškrábala zpět na souš. Ležela na břehu, lapala po dechu a plivala slanou vodu. Oči ji pálily a svět kolem se jí rozmazával.

Bouřlivé, hlučné a odporně slané, pomyslela si. Takové tedy bylo to zázračné moře, o němž racek mluvil s takovou láskou.

Hledala studánku, louži, nebo alespoň mokrou prohlubeň v zemi, v níž by našla trochu chladné sladké vody.

Nenašla nic.

Jen horký písek, ostré slunce, slaný vítr a nekonečné burácení vln. Nakonec objevila velký list vyplavený na břeh. Zalezla pod něj a vyčerpaná usnula.

Zdálo se jí o domově. O chladných kamenech, o hebkém mechu, o sladké vodě, o tučných mouchách a poklidných večerech. Ve snu byla její studna hlubší, voda sladší a každý kámen zářil nazelenalým světlem.

Ráno ji probudil racek.

Přistál vedle ní a s láskou pohlédl na modrozelenou hladinu, nad níž se v ranním světle třpytily hřebeny vln.

„Tak co, žábo!“ zvolal. „Není moře úžasné?“

Žába se zamračila.

„Úžasné možná pro racka,“ odpověděla. „Ale k čemu je žábě moře, když se ho nemůže napít ani v něm bezpečně plavat?“

Racek překvapeně naklonil hlavu. „Ale vždyť moře nabízí všechno! Ryby, vítr i oblohu.“

„Tobě,“ odvětila žába. „Ty máš křídla, umíš létat nad vlnami a lovit jejich hlubinách. Já potřebuji klidnou vodu, mech a stín.“

Pak pohlédla směrem, kde tušila svůj vzdálený domov. „Vrať mě, prosím, k mé studni. Velikost moře není pro žábu.“

Racek pokýval ostrým zobákem. Pomyslel si, že žába moři vůbec neporozuměla. Žába si však v duchu říkala, že racek zase nerozumí jí. Usadila se mu mezi křídly a večer už znovu seděla na okraji staré studny.

Dlouze hleděla na klidnou hladinu jako by se dívala do zrcadla. Nikdy před tím ji studna nepřipadala tak krásná. Pak skočila.

Žbluňk! A bylo ji báječně.

Na podzim přiletěl ke studni mohutný orel. Jeho zahnutý zobák se leskl, drápy měl ostré a křídla tak široká, že na okamžik zastínila celou studnu.

Napil se, pohlédl na žábu a opovržlivě pravil:

„Žábo, jak se můžeš rozvalovat v této kamenné díře? Měla bys překonat své obzory a spatřit velikost světa.“

Žába otráveně zamrkala.

„U moře už jsem byla!“

Orel pohrdavě pískl. „Pchá! Jistě jsi viděla jen moře. Já ti ukážu oceán, který je tisíckráte větší.

„Nikam neletím,“ odsekla žába. „Tobě patří oceán. Mně stačí studna, ve které mohu plavat, a kámen, na němž mohu odpočívat. Pak skočila do vody, až to žbluňklo.

Orel ještě chvíli čekal, protože chtěl žábě toho tolik říci. Chtěl ji vyprávět o horských vrcholcích bílých jako porcelán, o bouřlivých řekách vinoucích se krajinou… když se však žába nevynořila, roztáhl křídla a zmizel za obzorem.