Žába a máslo

Tři žáby si hrály a skákaly okolo sudu se smetanou. Když je skákání omrzelo, vymyslely si soutěž, kdo z nich nejrychleji oběhne dřevěný sud. Když vyhrávala pořád ta stejná žába, začaly soutěžit, kdo sud přeskočí.

Žádná z žab, ale nedokázala vyskočit ani na jeho kovový okraj.  Přikoulely proto poleno, které jim mělo sloužit za odrazový můstek.

První žába se odrazila a skočila přímo do smetany. Začala se topit a ze sudu se ozýval tlumený kvákot.  Zbylé žáby se zalekly a odskákaly pryč. Vyskočit ven bylo pro žábu nemožné. Přesto to nevzdala. Šlapala a šlapala smetanu. Jen s velkými obtížemi se udržovala na vzduchu, aby mohla dýchat. Odpočívala tak, že se na chvíli potopila na dno sudu. Pak zase vyplavala na hladinu a šlapala.

Takto to dělala po tři dny a tři noci, až vytvořila máslo. Od bílé homole se odrazila a ze sudu vyskočila. Byla o padesát gramů lehčí a o jedno moudro bohatší. „I když je situace bezvýchodná, nevzdám to.“ Co mohla žába vědět o másle? Jinými slovy, to nejlepší se stává, nedá se vymyslet.