Vše je jen na chvíli

Jednou jsem takhle seděl na dřevěném prkně, až se mi na zadku udělal otlak..........................

Znáte to. Sedíte, přemýšlíte o něčem zajímavém, čas pádí a vy si ani nevšimnete, že vás začíná bolet zadek. Bolí proto, že se vám do kůže tiskne nějaká nerovnost, o níž nemáte ani tušení.

Musel jsem sedět na něčem zajímavém. Když jsem se totiž podíval do zrcadla, uviděl jsem v záhybech otlaku moře a na něm loď s námořníky v modrých uniformách.

Slunce se vznášelo nad tyrkysovým mořem. Pod hladinou se ve světle míhaly ryby. Nad vodou kroužili racci a jejich křik se mísil se šuměním vln. Vtom jsem uslyšel rozkaz: „Vytáhněte kotvu!“

To všechno však trvalo jen chvíli. Záhyby se vyhlazovaly a kůže na zadku se pozvolna vracela do původního tvaru, jako guma, kterou natáhnete a pustíte.

Zmizela loď, námořníci, moře i racci — a s nimi všechno, co jsem nestačil poznat. Tak už to ve vesmíru chodí: všechno je jen na chvíli.