Válka o lidské duše mezi Mojžíšem, Ježíšem a Mohamedem

Lidé jsou jenom lidmi a za svůj krátký život stihnout udělat spoustu hloupostí a chyb, kterých později litují, ale na svět se nerodí „zbyteční lidé“.

Lidé jsou jenom lidmi a za svůj krátký život stihnout udělat spoustu hloupostí a chyb, kterých později litují, ale také ví, že už jaksi nezbývá čas jak je napravit, ale také si nedovedou představit (a to je horší) že by už vůbec nikdy neexistovali, a proto (a možná mají pravdu) věří v posmrtný život.

Ale je spravedlivé, že zločinec, který napáchal spoustu bolesti a utrpení na jiných lidech může také existovat i po své smrti a vykračovat si po obláčku? Ne! Nemůže být, a proto se nabízí myšlenková konstrukce Pekla jako odplaty a Nebe jako jeho protipólu.  Tedy ti dobří a hodní a záslužní a skvělí jdou do Nebe a ti zlí do Pekla, kde se budou smažit ve věčné výhni.

A kdo o tom rozhodne? Boží soud! Jsou to přece ty nejchytřejší hlavy ve vesmíru a znají každý váš krok, každé vaše provinění a každičkou radost. Ale počkat! Boží soud vykonává svou moc v jiném prostoru, až po vaší smrti, za života na nás nedosáhne a nemůže zasahovat. A proto potřebuje svého zástupce zde na zemi, který by byl jakýmsi apoštolem nebo zvěstovatelem pravdy boží.   

A nyní se hlásí ke slovu Mojžíš, Ježíš a Mohamed, kteří hlásají slovo boží a vydávají zákony, skrze které může člověk dosáhnout věčného spasení, bez ohledu na to jak velkým hříšníkem je, pokud přistoupí na jejich podmínky (víru). Jde o velký boj o spasení duší mezi židy, křesťany a muslimy. Strach ze smrti vhání člověka do jejich sítí a neexistuje univerzální spasitel, který by vyhovoval všem.

Karel Čapek napsal povídku o tom, jak se jeden velký hříšník po své smrti dostal před boží soud; překládám úryvek:

“Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně. “Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.” “A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?” “Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.”

V kafkovské povídce „Před zákonem“ přijde muž z venkova, před dveře Zákona a prosí, ho aby byl vpuštěn dovnitř. Avšak dveřník řekne, že ho teď nemůže vpustit a že možná až později, ale pokud bude chtít, může vejít dveřmi i přes jeho zákaz a praví: „Ale pamatuj si, Já jsem mocný a jsem jen nejnižší dveřník. Sál za sálem však stojí dveřníci, jeden mocnější než druhý!“ Muž z venkova se zalekne a čeká a čeká celý svůj život, a až když umírá, se zeptá: „Všichni přece dychtí po zákonu, jak to, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nepožádal, aby byl vpuštěn?“ Dveřník: „Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho!“

Indický básník Rabínkdranáth Thákur, ve své sbírce Gítáňdžali, za kterou dostal Nobelovu cenu: „Zanech klanění, modlení a obětování! Proč se krčíš v koutku chrámu za zavřenými dveřmi? Koho to potají uctíváš, skrývaje se v temnotách vlastního nitra? Zvedni oči a uvidíš – Bůh tam není.“

Napsal jsem kratičkou povídku na toto téma "Posvátní modří sloni", kterou vkládám do textu: 

Do vesnice vtrhne stádo modrých slonů. Jsou divocí a obrovští a vše začínají bořit. Lidé pod jejich tlapami umírají. Nikdo neutíká a nikdo se nebojí a každý kdo má oči, kouká na modré slony. 

Už pět pokolení nevidělo modrého slona. Kdysi přicházeli z hor častěji. Jsou stále vzácnější a vzácnější. Za několik málo minut bylo po všem. Modří sloni zmizeli v buši. Zůstalo po nich jen bušení mnoha srdcí.   

Přichází kněz v rouchu a křičí:

„Ochhh! Takové požehnání ….! Kamkoliv šlápnul modrý slon, zasypejte místo zlatým prachem. Na místě, kde je rozbořená chatrč postavíme svatyni. Na všechny, kteří jsou zraněni, padla nevýslovná svátost. Ten, který zemřel, stal se svatým. Dostal tu nejkrásnější smrt jakou si mohl přát. Odjel ve zlatém voze přímo do nebe. Bude pochován jako ten, který se dotknul nebes.“

„A co moje zmrzačená holčička?“ táže se starší žena s leskem v hnědých očích.

„Bude prohlášena za mučednicí, bude ctěna a velebena. Na celou vesnici padlo nesmírné štěstí.“ Prohlásil kněz v modrém rouchu se znakem slona. 

Naskýtá se otázka nač čekat na spasitele, když samotné spasení je jen skrze náš život, který budeme žít, jak nejlépe dovedeme a budeme se radovat z toho, co máme a nebudeme se zlobit, když nemáme to a to. Proč by měl Bůh člověka tvořit ke svému obrazu? Kdo je to Bůh? Dávat vlastní podobu člověku znamená ničit ho na samém počátku. To však dělají všichni rodiče. Základní právo člověka je být sám sebou. Proč bychom nemohli získat klid hned teď? Nač čekat? Proč trpět? Je pro nás přítomný stav tak nesnesitelný? Proč vytvářet Zmatek (zmetek) a pak jej vysvětlovat? Šťastný je člověk, který se do zmatku nezaplete! Protože, bůh, který nás do světa poslal má svůj plán, který se zajisté také uskuteční. Na svět se nerodí „zbyteční lidé“ a je-li rozkoš potřebou, proč je hříchem?