Studna a žába

Žába se rozkošně rozvaluje ve staré studni. Mouchy ji létají přímo pod jazyk. Když se cítí vysušená, skočí do vody, když se chce napít tak pije a když přiletí racek, žába kváká:

„Racku! Už jsi někdy viděl něco tak úžasného jako je má studna?“

Racek: „Na svých cestách jsem viděl spoustu krásných míst a podivných tvorů a musím povědět, že tvoje studna je jen kapkou prachu v moři světa. 

Žába: „Co je to moře?“

Racek: „Moře je jako milión miliónů studní!“

Žába: „Ale to je hloupost! Kdepak by se vzalo tolik vody? A odkud!“

Racek věděl, že každé další slovo by bylo jen ztrátou času a tak přemluvil žábu, aby se sama přesvědčila, co je to moře. Žába vyskočila ze studny a usadila se mezi bílá křídla a společně vzlétli. Jak je ta žába studená, pomyslel si racek.

Netrvalo to ani půl dne a racek snesl žábu na písečnou pláž a odletěl. První vlna zalila žábu a odtáhla si ji k sobě do moře a druhá ji zase vyhodila zpět na pláž. Tak se to opakovalo několikrát, až se žába nakonec dostala z dosahu bláznivého kolotoče. Zalapala po dechu a odplivla si. Oči ji pálily a svým zamlženým pohledem pozorovala moře. Hlučné, slané a nebezpečné! Pomyslela si žába a šla si najít místo, kde přenocuje. Nic. Žádná sladká studánka, nebo louže. Jen sůl a písek. Nakonec žába zalezla pod dlouhý list a usnula. Zdálo se ji o klidu, o chládku a o tom, jak se měla dobře ve své rozvalené studni.

Hned ráno zhltla několik písečných much, ale musela vše vydávit a k tomu ji ostré slunce vysušovalo kůži.

Přiletěl racek a svým láskyplným pohledem přejel modrozelný třpyt. „Tak co žábo! Úžasné! Není-liž pravda?“

„Úžasné je to pro toho, kdo má křídla a může odtud odletět“ řekla žába. „K čemu je žábě velikost moře, když si může vychutnat jen kousek studánky a na více nedosáhne. Vrať mne prosím zpět k mé studni. Tvá velikost není má radost.“

Racek pokýval bílou hlavou, žába si nasela mezi křídla a za půl dne se snášeli ke studni.

Uběhlo několik úplňků a ke studni přiletěl orel: „Žábo, žábo, jak se líně rozvaluješ, měla by ses dostat přes své obzory a spatřit krásy světa, které se rozlévají jako moře.

Žába: „U moře jsem už byla!“

„Pchá!“ písknul opovržlivě orel a pravil: „To jsi ještě neviděla Oceán! Je jako tisíc moří dohromady…“

„Nejedu nikam,“ řekla žába a skočila do vody.