Stařec a borovice

Stařec vzpomínal na svůj dávný sen, který se mu zdál před čtyřiceti lety. V tom snu stál na balkóně a kouřil cigaretu. 

Tehdy měl černé vlasy a svalnatou postavu. Před panelák přijela dodávka. Vyskočili brigádníci a zasadili borovici a pak odjeli. Zasazený stromeček mu pověděl: „Až vyrostu na úroveň tvého balkónu, tvůj čas vyprší.“ 

Na druhý den byla borovice zasazena přímo pod jeho okny. Tak jako ve snu. Čas běžel a každé patro, na které strom dosáhl, mu připomínalo nezvratný osud. Už sahal téměř na úroveň balkónu.  

Smutnýma očima přejel mohutnou borovici. Často ji přemlouval, aby rostla pomaleji. Ať mohutní a posílí svůj kmen, že krása není o výšce, ale spíše o hloubce. Nic naplat i borovice měla svou cestu a žádné prosby nezabíraly. Dědečkovi se nechtělo umírat. Byl přece zdráv a v dobré kondici.  

Odešel do sklepa, vzal pilu a šel ke stromu. Pohladil kůru a lezl k vrcholu. Vždyť zahradníci dělají totéž. Pomyslel si. Uřežu jen metr špice. A když byl u větve, kterou chtěl uřezat, uklouzl, spadl a zemřel.  

Takový hodný to byl stařeček, zašuměla borovice, a jak si se mnou krásně povídal. Škoda, vždyť mohl žít dalších deset let. Vršek, který chtěl uřezat, ohýbám k zemi. Posiluji kmen a kořeny zapouštím hlouběji. Mám tak větší stabilitu a jistou, že mě vichr nezlomí. Dědeček měl pravdu, je to tak opravdu lepší.