Pod kotlíkem

Jídlo nejlépe chutná když je cítit ohněm. Když jsem si připravoval na mýtině pod hvězdnou oblohou fazole, přihodilo se mi něco neobyčejného.

Byl jsem v lese a nad ohýnkem si připravoval fazole. Dřepěl jsem a míchal kaši. V kotlíku to meditativně bublalo, ohnivé jazyky dováděly tak silně, až to pod hrncem zapraskalo a ozvalo se z plamenů.

„Beze mne by večeře nebyla,“ a oheň mlsně oblíznul kotlík.

„Copak nevíš,“ puklo polínko, až z něj vylétly jiskry, „že vycházíš ze mne? Beze mne by nebylo ohně.“

„Ale jakpak!“ zasyčela voda, „přece jsem to já, bez které by nevyrostl strom, a nebylo by dřeva na oheň.“

Do rozhovoru se zamíchalo slunce, měsíc a vrčely i vzdálené galaxie, ale jakmile jsem jídlo promíchal, všechny hlasy ustaly, krom jediného; kručení v žaludku.

Když jsem se pustil do jídla, připadalo mi to, jako bych jedl celý vesmír.